Tři muži na kolech,tentokrát ve čtyřech...
Jsme už dospělí,tak trochu jiná muzika na povzbuzení.Kraftwerk a jejich Tour de France..krev,pot ,slzy a láska na celý život.Můj oblíbený klip a skvělá muzika..
1.9.2008
Do Linze již klasická cesta s ranním čekáním v Č.Budějicích,tam se bohužel dozvídáme,že na zpáteční cestě nás čeká náhr.autobus.přeprava z H.Dvořiště do Budějic,bude to zajímavé..V Linzi na chvíli do parku a pak už IC do Spitallu,kde přesedáme do Lienzu.V Lienzu nás ovšem čeká šok,protože náš poslední vlak do přechodové stanice San Candido/Innichen je vybaven třemi nákladními vozy pro kola.My si myslíme,že je to zbytečně moc,ale skutečnost poslední půlhodinky před odjezdem nás přesvědčí o opaku.Přichází nebo přijíždějí stále noví a noví cyklisté všech ročníků, rodinky s dětmi, senioři i abonenti cestovních společností s koly z půjčoven.Ve vozech stojí staniční zřízenci a podávaná kola štosují do vagonu jedno vedle druhého-odhadujeme, že ve vozech je tak 300 kol, všechny bez jekéhokoliv dokladu o podání.Předpokládáme, že stejný hurá styl bude uplatněn v Innichenu při výdeji, to bude maso!
Cestou začíná pršet, při příjezdu do Innichenu je už liják, že by jsi psa nevyhnal.Ovšem cyklisté musí ven, protože si myslí, že čím dřívě budou u vagonu s koly, tím dříve mu bude kolo vydáno...což je ovšm omyl, protože jeho kolo je třeba až 75té na řadě a je zapletené s ostatními koly v přeplněném vagonu. My jsem navíc zapomněli ve kterém voze jsou ty naše kola!Takže se naskýtá podívaná na hrozen 300 lidí v lijáku jak pobíhá od jednoho vozu ke druhému, pozoruje naštavného zřízence, který vždy vyplete jedno kolo od druhého a jako při dražbě ho ukáže v otevřených dveřích dole doufajícímu davu....je to něčí? Štastlivec se začne prodírat ze zadních řad dopředu, popadne kolo a chce se dostat zase zpátky přes to vzduté moře zájemců...ale ouha!
Ta ulička se opět uzavřela nedočkavými zájemci: co kdyby přišlo na řadu moje kolíčko a ja byl zrovna vzadu!Takže boxovačka tam i zpět, málem dochátí na šermovačku pumpičkama a do toho leje a leje.Kola jsem nakonec dostali ta svoje, ale uplně promočení se schováváme pod stříškou staniční budovy, protože v tomhle se jet nedá, čeká nás 15 km stoupání do kempu v Sextenu na první noc.Tony při vykládce z vagonu zjištuje, že má prázdnou duši, tak navíc začíná pod stříškou opravovat. My s Karlem se tulíme před deštěm a zimou po děravým okapem.Po circa 2 hodinovém čekání se odhodláváme a v mírném dešti začínáme stoupat na Kreuzbergpass. Kemp je 2,5 km pod vrcholem a po těžké dřině dorážíme zcela vyčerpaní a promočení a hladoví. Stavíme v dešti stan na špatném kamenitém místě, jdeme spát v mokru a o hladu.
Kemp je luxusní, sprchy a ostatní příslušenství je ve stylu římských lázní, ale je to moc snobské, to není nic pro nás, navíc stanařů je taky pomálu, většinou opět karavany a motorhomy.Bál jsem se že mi bude ve starém letitém spacáku opet zima, ale bylo to v pohodě.
Bilance:na kole 15 km
2.9.2008
Ráno snídaně na bobku, jako afgánští uprchlíci, nemáme stoleček ani židličky. Je to nedůstojné, ale při našem putováni bohužel obvyklé. Platíme a rádi odjíždíme v zamračeném počasí. Stoupáme na passo, děláme pár fotek a v zimě sjíždíme serpentinami 20 km do Santo Stefana, kde odpočíváme na náměstíčku před kostelem.Víme o třech kempech v okolí, ten nejvzdálenější se nám nezdá dobrý, majitel nám nabídnul jen jakési nouzové místo mezi chatičkami.Tak se raději vracíme stejnou cestou zpět a v Campolongu nalézáme skvělý kemp Comelico, jako stvořený pro naše hvězdicové výlety.Jsem tam jedinými stanaři, jinak karavany, ale je to takové domácí, slušně vybavené. Máme výborné a samostatné místo na stan.
Jako třešnička na dortu byla nabídka půjčit si zdarma na celý pobyt stoleček a 4 židličky na jídlo.
Skvělé! Budeme jíst jako lidé. Při stavění stanu problikne občas sluníčko, ale jinak je zamračeno,a honí se jedna přeháňka za druhou.V noci opět teplo.
Bilance:na kole 40 km
3.9.2008
První výlet. Kemp - Sappada - Formi Avoltri - Rigolato, kde stavíme na náměstí a mírně obědváme - Comeglians. kde odbočujeme na Prato. V Pratu nás pobavila místní šikmá věž, jež si se zájmem fotíme.Na dnešní cíl - Passo Forcella Lavardet - to máme 25 km po hezké, zatím po mírně soupající silnici s minimálním provozem. Před závěrečnými serpentinami začíná silně pršet, nejdříve se mi nechce přeoblékat, protože nechci v kopci zastavovat. A když se nakonec rozhodnu obléci pláštěnku, tak jsem nakonec stejně mokrý. Na Passo Lavardet 1542 m dojíždím v těžké krizi, poslední a o hladu. Karel mne musel napojit bagetkou s anglickou slaninou - Karle díky!
Z passa sjíždíme ještě asi 2 km po asfaltu, pak ale silnice končí a před námi je těžká šotolinová cesta o velkém sklonu, obtížně sjízdná i pro koně...sjíždíme krokem, vytáčíme a snažíme se vyhýbat balvanům, kolo se natřásá a ruce bolí, zadek ustřeluje/ tedy kola/ a stroj hrozí pádem do propasti. Po tomto 6 km martýriu narážíme z ničehož nic na asfalt a už se radujeme, že dojedeme snad v pohodě.Fotíme se u osamělé kapličky Madonna dela Difesa a užíváme si úžasné vracečky, jedna na druhou tak blízko tak blízko, že to z výšky vypadá jako vlnobití. Navazuje most přes údolí a pak opět zrada:slinice opět končí utržená v divoké řece a my jdeme opět pěšky težkým srázem po kamenité stezce. Asi po 1 km cesta končí definitivně obrovským sesuvem půdy. Musíme přelézt hromady kamení a hlíny pod srázem, ketrý hrozí po vytrvalých deštích opětovným sesuvem a dostat se po provizorním dřevěném mostě přes propast na druhou stranu řeky.Tam už žádná zrada nečeká, jen asfalt a po delším sjezdu přijíždíme domů do kempu mírně kouřící jak se z nás odpařuje voda. Večeře v sedě - opět musím vychválit to pohodlí, horká sprcha, místní červené a v noci teplo.
Bilance:na kole 54 km.
4.9.2008
Původně odpočinkový den ale počsí mění. Jedeme dolů k jezeru Lago di Cadore u vesničky Domegge - hezký kostel svatého Jiří a věž. Poté lesem vzhůru serpentinami do Lorenzaga kde chvíli na sliníčku odpočíváme. Poté přes Vigo dolů na hlavní cestu směr Auronzo. V Cima Gogna po staré nepoužívané silnici kolem řeky Piavy / asi 6 km/, silnice kopíruje kaňon Piavy, stále hrozí padající kamení, silnice se propadá, všude vyrůstají náletové křoviny ale Piava je nádherná. Jedinou udržovanou stavbou je zrekonstruovaná elektrárnička na malé přehradě.
Naposledy jsme tudy projížděli před 5-6 lety a myslím že za takových 5 let zde příroda vykoná svoje a silnice bude neprůjezdná. Zasypaná kamením a nebo propadlá do řeky.
Je zde několik tunýlků a galerií a pěkná vyhlídková místa na celý kaňon. Souběžně ovšem vede moderní 4 km tunel, takže naděje na nějaké možné investice do této historické silničky asi žádná.
Bilance:na kole 54 km.
5.9.2008
O počasí se moc nerozepisuji, neb stále s přestávkami prší nebo leje. Dnes Tony u stanu uklouzl a natáhl si kolení vazy. Musí odpočívat. S Karlem jedeme novým tunelem na prohlídku Auronza po letech. U kostela kupujeme společně pěknou mapu okolí pro příště? nebo do sbírky?
Chceme se projet ještě neprojeté Passo Zovo, jehož serpentiny začínají prudce stoupat hned za prvním z místních tří kostelů. Počasí se zatím umoudřilo neprší, občas dokonce zasvítí sluníčko.
Silnice na vrchol Passo Zovo je značená 16x tornanti. což znamená, že na vrchol vede šestnáct 180° vraceček, ovšem prospojovaných stovkami metrů obyčejných zatáček a stoupání. Dole u Auronza má první vracečka číslo 16 a po 7 km stoupání se konečně blížíme k zatáčkám 3,2.... a pak 1. Není zde vrcholová cedule a tak nadmořskou výšku 1482 m určíme jenom z mapy.Bohužel se s výškou zhoršilo i počasí a tak rychle kolem horských luk, trochu připomínajících naší Šumavu, dolů sjezdem do vesničky Dante / Karel kupuje pohled/, jehož kostelní věž vídáme v dáli a výši i z kempu, do San Nicola a po hlavní opět do S.Stefana, nákup a domů do kempu.
Bilance:na kole 40 km.
6.9.2008
První den bez deště, dokonce to vypadá na hezký den na který jsem zde byli vždy zvyklí. Vyrážímě na královskou etapu. Novým tunelem do Auronza, v městečku se nezdržujeme a bohužel v houstnoucím sobotním provozu stoupáme 25 km známou silnicí na Misurinu. U jezera vzpomínáme na staré časy, kdy jsme tady byli na kole, benjamínek Vlk to tu zná z autobusového zájezdu. Misurina není dnešním vrcholem, chceme pokořit vrchol Tre Cime 2333 m. To ještě zdaleka netušíme co nás vše čeká v dobrém i zlém. Od posledního domu v Misurině silnice prudce soupá kilometrovým stoupákem, kdy nám skoro nestačí nejlehčí převody. U následujícího jezera Antorno,kde se silnička trošku srovnala mírně odpočíváme a odhadujeme co nás asi čeká v následujícím vražedném stoupání. Silnice stoupá 7 km v 16% serpentinách kolmo vzhůru. Přes les nevidíme začátek, ale až někde v mracích chatu Rifugio Tre Cime di Lavaredo ve výšce 2333 m a pár set metrů posledních zatáček. Když pak slunce blýskne do předního skla,tak dokonce uvidíme pár aut a autobus, který na tu dálku vypadá jako špendlíková hlavička. Tony okamžitě řekl, že se to nedá vyjet, ani stihnout nahoru a dolů. Další děj mu dal částečně za pravdu, ale nepředbíhejme. Jedeme hned nejlehčí převod, ale je neskutečná dřina!! Cesta na Stelvio, kterou jsem pokládal za to nejtěžší co jsem kdy jel, mi tady připadá jako nic. Cestou asi 2x -3x zastavujeme na 5 minutový odpočinek a na pití, ale je pak problém se pak znova rozjet, kolo se po rozjetí v tomto sklonu okamžitě zastavuje a když nezkušený jezdec zabere, hrozí přetržení řetězu a okamžitý pád. Nahoru vyjíždíme všichni postupně, i Vlk, který nedostatek zkušností z těchto výše nahrazuje buldočí vůlí, odhodláním a dobrýma botama. Na vrcholu u chaty jsme středem pozornosti, protože je tu pár trénujích profíků, moře turistů, pár tlouštíku v autobusech, několik Japonců, ale s brašnami na kolech jen my 4. Chata leží přímo pod známým skalním útvarem Tre Cime, ovšem ze strany chaty jsou vidět jen 2 skalní zuby. Pro získání klasické fotky 3 skalních útvarů je nutné obejít po asi 1 km turistické cestě ke kapličce a Tre Cime vyfotit zezadu.
Vlk se tedy obětoval a indiánským během se vyzbrojen fotoaparátem vydal vyfotit vrchol. Proplétal se mezi vracejícími se turisty a zmizel v dáli. My zatím fotili, kochali se pohledem na oblaka, která byla jakoby pod námi napíchnutá na okolní štíty. Hluboko v průrvě, neskutečně daleko jsem jakoby modrý flíček viděli přehradní jezero v Auronzu, odkud jsme ráno vyjížděli.
Neskutečné! Při cestě domů se musíme zastavit v Auronzu na hrázi a podívat se zpátky jestli chatu uvidíme. Vlk se vrátil s fotkami i s foťákem, nikam nespadnul, můžeme jet zpátky. Už je nám zima, oblékáme se, máme před sebou těžký sjezd a domů ještě 50 km. Sjezd byl snad ještě horší výjezd. Těch 7 km v tom sklonu jsem si několikrát myslel, že udělám kotrmelec, tak to bylo kolmé. Při průjezdu kolem Misuriny dokonce zaslechneme češtinu, česká Karosa přežila výjezd i sjezd taky. Z Misuriny ještě 25 km dobrého sjezd do Auronza, na hrázi se pokoušíme vyfotit chatu Tre Cime, kterou v zapadajím slunci skutečně nacházíme, ale je to příliš daleko. Pak už jenom starou silnicí kolem Piavy domů a 100 km královské etapy je za námi. Jsme všichni nadšeni, plno dojmů, a siláckých řečí u večeře a místního červeného.
Bilance:na kole 100 km.
7.9.2008
V noci prší,nový stan se opět plně osvědčuje.Dnes budeme odpočívat po včerejší náročné etapě a před zítřejší cestou domů přes Rakousko.Malá procházka po městě,když se vrátíme,tak silná bouřka s lijákem/jsme asi 2hod ve stanu a asi jsem i usnul/.Po dešti vylézáme na vzduch,vše je mokré,ve stoje u stolečku probíráme zítřejší cestu domů,dopisuju deník z Karlových podkladů,nabíjím mobil v prádelně atd.Trošku se snažím si zabalit něco na ráno,ale zjišťuji,že spíš přendavám věci z jedné hromádky na druhou a stejně myslím na něco jiného.Zítra bude těžká závěrečná etapa s plnou zátěží do Villachu na vlak.Problém bude ráno s balením mokrého stanu a pak vůbec cesta samotná/navíc,bude li zase cestou pršet!/přes passo Monte Croce Carnico na rakouskou stranu-to je základ,pak už se do Villachu dostaneme třeba i vlakem.Musíme překonat hraniční hory,možnou nepřízeň počasí,těžkou zátěž,vlastní pohodlnost a asi 85km.
8.9.2008
Ráno je naštěstí sucho,ale stan je stejně mokrý od rosy,jako obvykle.Snídáme poslední teplou snídani,balíme věci a nakonec stan.Než dobalíme,tak odnášíme tropiko na vycházející sluníčko k blízkým chatičkám.Máme naloženo,platíme za pobyt/216 Euro,4osoby za 6 nocí t.j.54 Euro každý/ a odjíždíme.Trasa klasická:Sappada-Comeglians-nekonečné stoupání na Ravascletto-sjezd a Sútrio a přes Palluzu se blížíme k Timau,kde začíná stoupání na passo Monte Croce Carnico 1536m.Počasí není špatné,neprší,ve stoupáních ze mne leje,v lese je mi zima..v začínajícím stoupání na Monte pak oboje.Leje ze mne a přitom mne ochlazuje vlhký a studený vítr.Podle času soudím,že na rakouské straně v Mauthenu nestihneme vlak do Villachu.Je to regionální trať se slabým provozem a vlastně pořádně nevíme,kdy nám vlak jede a jaký jsme schopni tímto tempem srtihnout.Vlk cestou posílá esemesku kolegovi z práce,aby nám zjistil spoje z Mauthenu do Villachu.Zjištěno:vlak nám už jede jen ten poslední,odjezd z Mauthenu v 18.17h.Na passu jsme v 17.35h,do Mauthenu na nádraží je to 13km 13% sjezd.Oblékáme se na sjezd,Karel kupuje nášivky a my ostatní moc nemluvíme o tom,že by jsme nějak stihli ten poslední vlak.Spíš jsme vnitřně srovnaní s tím,že je to ztracené a čeká nás nejistota poslední noci,nocleh nadivoko kdesi a ráno zaplacená jízdenka na vlak 80km vzdálený.Tony se nechce zabít nějakou stíhací jízdou ve sjezdu poslední den,já jsem známy Hovňousek ve sjezdech,Karel je na nákupech a Vlk?..Vlk je Vlk.V 17.50h se rozjíždím první dolů s tím,že mne cestou doženou,Vlk se přidává,Tony čeká na Karla.Vlk mne dohání,jede za mnou a začíná do mne hučet,že by se to dalo stihnout.A já,já začínávám podvědomě přišlapávat a zrychlovat!Do Mauthenu k nádraží přijíždíme v 18.12h,vlak zde stojí a čeká jen na nás.Čekáme,jestli dorazí i Tony s Karlem a v 18.15h jsme ve vlaku kompletní.Nemožné se podařilo!!!!Teprve teď v klidu si uvědomujeme,co by se stalo,kdyby jsme spoj nestihli.Poslední vlak.spoj byla možnost ze 14km vzdáleného Oberdrauburgu,který leží na jiné trati a poslední vlak tam jede ještě o hodinu později.A pak ta nejhorší možnost při ujetí obou posledních spojů:pokračování na kole do setmění,aby se zkrátila ta vzdálenost cca 90km na zaplacený vlak domů,nejistý nocleh někde a za kuropění stíhání spoje domů.
Ve vlaku jsme zatím sami,tak menší striptýz z cyklistického do cestovního civilního a jedeme.Čeká nás sice předlouhá noc ve Villachu,v prosklené krychli,kolem které budou celou noc kroužit ty známé nádražní postavičky somráků,bezdomovců a podezřelých existencí,ale už to tu známe a nic už nás nemůže překvapit.Navíc jen ráno vlezeme do vlaku.
Kola máme na dohled,jsme zkroucení v nepohodlných kovových lavicích s madly,ve kterých se nedá spát,klukům padají hlavy a nakonec usínají,spoléhajíc na to,že budu dopisovat deník a vše bdělý ohlídám.Což se taky tak stane.Je půl třetí,mám už hlad a žízeň.Jak já se těším na ranní kakao koláč před odjezdem!
3.20h Jdu s Tonym dolů do přízemí na WC,umýt ruce mýdlem a protáhnout nohy.Spát se mi nechce,ale myslím,že až sednem do vlaku,tak bouchnem všichni.
4.00h Kolem čtvrté nádraží trochu ožívá,pár lidí přichází na noční vlaky z Říma a do Benátek.Jinak stále stejné postavičky nočních obyvatel kolem naší skleněné kukaně.
5.00h Už víme,kde stojí náš vlak do Spittalu,tak se balíme a naloďujeme.Za půl hodiny odjíždíme,ve Spittalu si počkáme na náš IC s rezervací na kole a naše maličkosti do Linze.Otevírá se bistro v malé,ale moderní hale a tak jako obvykle ranní předodjezdový rituál:..koláče,bagetky a kakao,rok co rok.
8.35h V klidu se naskládáme do vlaku,sedíme hned vedle služebního vozu,tak nemusíme s odstrojenýma báglama běžet až na na druhý konec vlaku,což se nám již několikrát stalo.Obě ruce plné,určitě ještě brašna na řemenu přes rameno,spacák v podpaží a prodíráte se přeplněnou uličkou k rezervovaným místům,která jsou samozřejmě obsazená.Pak už ale sedíme.Cesta ubíhá,kluci usnuli jak jsem předpokládal a já taky.Během pospávání,vtipkování,pojídání,občasného společného mlčení a koukání na kolem se míhající krajinu uběhla cesta do Linze v pohodě.Přesedáváme na poslední vlak,který nás měl dovézt až do budějic..píšu měl,ale nedovezl,protože je výluka Rybník-Budějice a my pojedeme kus autobusem.Veděli jsme o výluce již před odjezdem a báli se tím pádem,že nechytneme v Budějicích spoje na Prahu a Plzeň,ale nakonec vše dobře dopadlo.Přijíždíme dokonce o pár minut dříve než zamyšleným vlakem.Narychlo se loučíme,vždyť se uvidíme za pár dnů v práci.Čekám na plzeňský rychlík a pak už to na mne všechno padá..venku pere sluníčko do skel vagónu jako by bylo nad Itálií/..což minulý týden nebylo,že/a já se směsicí únavy,smutku nad končící akcí a těšením se domů,přijíždím domů,do Plzně,na Slovany.
Pár dnů bude trvat,než všechno dozní..zážitky špatné i dobré,ale už se těším na další!I když nevím,ty letošní budou asi těžko překonatelné.
Bohatá a kompletní fotodokumentace v rubrice Galerie !
Komentáře
Okomentovat