Akce Kola/dokončení!

Houbův deník s Dančiným komentářem...

---

V nezkráceném znění předkládám čtenářům Houbův deník z květnové Akce Kola společně s komentářem přímé účastnice balkánské mise,Danky Říhové z Dusičova klanu.Tradice zveřejňování deníků z našich SeniorTour výprav se stalo milým a fanoušky oceňovaným pravidlem našich stránek a Houbův deník z konkurenční "cestovky"se jistě zařadí mezi naše bestsellery letošního roku.



Houba:Pátek 20.5.-Scházíme se na hlavním nádraží s předstihem,dáváme si ještě pivka v Potrefené huse a loučíme se s Markétou,které čerstvý karambol nedovolil vyjet na naší tradiční Akci.Takže nakonec vyrážíme v 5 lidech.Já,Meloun,Kuledo,Fichtel a zástupkyně Dusičova klanu Danka.Lehké počáteční potíže vznikají hned na hlaváku,neboť ve vlaku chybí vůz pro přepravu kol.Vše ale řeší průvodčí,která pro nás a dalších asi 5 cyklistů uvolňuje 3 kupé,do kterých kola nakládáme.Ještě se vyřazuje 1 vagon pro technickou závadu a s půlhodinkou vyrážíme.Cestou hrajeme prší,pijeme pivo,které ještě cestou přikupujeme v Pardubicích a v Brně a nakonec jdeme ještě na jedno do jídelňáku.Ve vlaku potkávám bývalého kolegu Martina Jílka,který se dvěma kamarády míří na skok do Kosova…

Do Budapešti přijíždíme s hodinovým zpožděním lehce unaveni,ale po ubytování v hostelu u Keleti Pu. Ještě vyrážíme do baru na pivo,spát jdeme až po jedné hodině ranní.

Danka:Po počátečních trablech s nakládáním kol jsme se nechtěně místo na sedadla našich místenek museli uvelebit v uličce. Náladu to však nepokazilo, chlapci vytáhli každý se svých zásob po lahváči a večírek mohl začít…neustálé doplňování dalších piváků a karban vedlo k uvolněné náladě, která přetrvávala po celý páteční večer a noc. V závěru sice v budapešťském baru způsobila menší výměnu názorů ohledně otázky zda jezdit či nejezdit na ortopedu, ale ještě před spaním bylo vše zapomenuto..

Sobota 21.5.-Budíček 6.45.potom 6 km transfer ranní Budapeští přes Dunaj na nádraží Déli pu.,odkud v 7.56 jedeme ještě asi 200 km na jih k městečku Pécs.Celé dopoledne praží slunce,ve vlaku dost teplo a tak už se všichni těšíme na kolo.Po výstupu se lehce zatahuje a v dáli slyšíme bouřku,která nás bude provázet celé odpoledne.Ještě stíháme ujet asi 15 km v maďarské rovině a už přichází přeháňka,kterou trávíme v autobusové zastávce,naštěstí je u ní otevřený koloniál,takže dáváme i pivko.Asi po hodině vyrážíme dál,ale než dorazíme do hraničního lázeňského městečka Harkány,ještě asi 3 krát zmokneme…

V Harkány si dávám místní specialitu Perkelt z hovězích drštek,pěkně pikantní,pár pivek a vyrážíme na přechod do Chorvatska.Formality probíhají rychle,přibývá nám po dlouhé době razítko do pasu a rovinatou krajinou míříme do vnitrozemí.

Do cílového městečka Orahovica dorážíme za soumraku,stmívá se tu asi o 45 minut dříve než u nás.Usedáme na zahrádku místního hotýlku,já s Dankou se jdeme podívat po vhodném místečku na spaní.Místní fotbalové hřiště to nakonec nebude,má tam správce s bytem,ale sousední areál školy s přilehlým parkem se nám zdá jako dobré řešení.Ke všemu je sobota,takže ráno tu čekáme klídeček.Je tu i přístřešek pro případ deště.Vracíme se do hotýlku,dáváme večeři a pivka a když sousední diskotéka začíná ožívat,my už míříme do spacáků.Noc probíhá docela klidně,kromě omladiny trousící se parkem je klid a neprší…dnes 80 km.

Dnešek vyloženě vymetací…Bouřka nás pěkně potrápila téměř celé tři hodiny, ale Chorvatsko nás přivítalo už krásným slunným počasím, což hned za hranicemi zapíjíme chlazeným Ožujskem. Těch je na cestě ještě pár, než zjistíme jak lahodně chutná nápoj stejné značky leč s názvem Ožujsko Limune. Vlastně takový Radler, který nám ještě nejednoukrát během akce přijde v parnu k chuti. Noc je pro mě premiéra, doposud jsem pod širákem spala jen párkrát a vždy v kempu. Takže spaní v parku mi navozuje všelijaké divoké představy z čehož podřezání hrdla je to co mě straší celou noc. Ale ráno jsme všichni živi, takže mé obavy byly zcela plané.

Neděle 22.5.-Budíme se okolo 7.30 a čeká nás přejezd hřebenu pohoří Papuk,nejvyšší kopce mají okolo 800 m.n.m..Hned ráno se dělíme,kluci jdou na snídani do města a budou se držet plánované trasy,já zlákávám k sobě Danku s tím,že si pohoří trochu protouláme,říkám,že to bude celkem 120-130 km.Danka má zbytečné obavy,aby mě nebrzdila,ale nakonec se nechá zlákat kopečky a vyráží se mnou.První kopeček je táhlé,asi 5km stoupání do sedla,odkud je nádherný výhled zpět na Panonské moře.Ze sedla je odbočka k pravoslavnému kostelu a klášteru Sv.Nikolaje,kde se chystá pouť.Sjíždí se spousta poutníků a církevních hodnostářů,pečou se jehňata i jiná masa.Chvilku tam pozorujeme cvrkot a pak se vracíme zpět na silnici a sjíždíme na jižní stranu pohoří do Kutjeva.Odtud chvilku po rovině a pak to ohneme zpět do hor.Po prašné cestě-makadamu- stoupáme do vesnice Gornji Vrhovci,kde potkáváme poprvé válečnou apokalypsu.Všech 30 kamenných domů vypálených,u každého však postaven z cihel nový dům,podle cedulek na nich s podporou fondů EU.Obydleno jich však bylo jen několik…..Sjíždíme dolů a podél říčky si dáváme poslední sedýlko v přírodním parku Papuk.Lesy jsou smíšené,převládá dub a smrk.Tady nás zastihuje zpráva od kluků,že námi plánovaný přechod do Bosny je neprůjezdný a že budeme muset použít přechod v Gradišce asi 30 km západně,což se už dnes asi nepovede.My už máme v nohách asi 90 km,sjíždíme zpět dolů,dáváme v hospůdce 2 výborné místní Radlery a už opět v rovině jedeme do městečka Požega.Tady obědovečeře a pivka.Na nekonečně rovné silnici v Petrovo Selu potkáváme zbytek a jedeme asi 10 km společně na kraj města Nova Gradiška.Tady se usazujeme v pizzerii a snažíme se najít něco na spaní se střechou,neboť se žene bouřka.Nic vhodného v okolí není,je to tu celkem hustě obydleno.Nakonec nás zachraňuje Danka,která domlouvá s obsluhou pizzerie spaní přímo na zahrádce podniku.Popíjíme pivo a místní víno a je nám dobře.Dnes máme s Dankou 150 km(Danky osobák),kluci asi 110 km.

Ranní rozhodnutí jet s Houbou se později ukázalo jako zcela správné a v podstatě jsme od dnešního dne tvořily až do konce akce oddělenou "rychlejší" jednotku. Ranní výjezd za slabého krápání a sjezd ke klášteru Sv. Nikolaj, průjezd Kujevova, pak opět déšť. Ten už byl silnější, takže zastavujeme a schováváme se na poslední chvíli v autobusové zastávce. Houba se dělí o svou ještě domácí svačinu, takže dlabeme housky a rozebíráme všelicos. Asi za 20 minut je obloha opět slunečná, takže vzhůru opět do kopečků. Brzy se nám silnice mění na makadam a za poledního hicáku šlapeme liduprázdnou krajinou, aby na nás na hoře vykoukly zbořené domy vesnice Gornji Vrhovci - zvláštní podívaná. Sjezd dolů opět po makadamu a táhlý výjezd do sedýlko. Celou cestu nahoru si nadávám, že jsem měla dole na Houbu počkat, proč se tahat nahoru, když stejnou cestou pojedu dolů. Ale dala jsem na vojnu, tak musím držet tempo…Zpáteční sjezd a zasloužená odměna Ožujsko Limune mě však utěší a Houbova informace, že po již ušlapaných 90 km nás vlastně čeká ještě asi 80km (z důvodů chybějícího přechodu) mě nijak nerozhází. No a co, tak si dneska ujedu svůj osobáček, proč ne, den jak stvořený pro takový výkon…Sjezd a rovinatý dojezd do Požegy, oběd a pivko. Pak opět kopečky a za nimi už jen táhlá rovina. Houba udržuje tempo a šlapeme jak o závod, je to tak lepší, kdybychom se měli courat, tak se z toho picneme.. V Petrovo Selo se setkáváme se zbytkem a dojezd do Gradišky už je společně. Tentokráte jsem nocleh domluvila já, pro kluky to bylo sice asi nepohodlné nocování, přeci jen je to kamenná podlaha, ale zase jsme byli schováni před hrozící bouřkou.

Pondělí 23.5.-Máme budíka na 7,protože má přijít nová směna a v 8 otvírají.Po zabalení věcí se okolo 7.30 opět dělíme.Kluci chtějí posnídat v pizzerii,my s Dankou míříme do města a kupujeme snídani v obchodě.Snídáme na lavičce v parku a sledujeme cvrkot okolo.Potom pokračujeme směrem k bosenským hranicím,hned ve vedlejší obci Medari opět fotíme stopy válečného konfliktu-vypálené srbské domy a pravoslavný kostel bez střechy.Směrem k Bosenské hranici projíždíme po makadamu zaminovaným územím zčásti vybydlenými vesničkami.Asi po 20 km potkáváme kluky a společně přejíždíme do Bosny.Na hranicích opět vše hladce a vjíždíme do města Gradiška.Není vidět žádný rozdíl oproti Chorvatsku,město má normální infrastrukturu.Měníme každý 50 euro za místní marky.V první hospodě si připíjíme srbským pivem Jelen a oprašujeme azbuku,neboť se nacházíme v části Republika Srbska,která je obývána Srby a je zde užívána cyrilice.Hned se kolem nás shlukují místní taxikáři a chtějí nám radit,kudy nejlépe do Splitu.Když vidí naši trasu přes hory,tak se chytají za hlavy a říkají,že tudy to nepůjde,že tam "veliko brdo!"že musíme údolím řeky po mezinárodní silnici a že provoz není až tak moc velký.Rezignujeme a odkýváme,že pojedeme podle jejich rad,jinak by nás nepustili a stáli bychom tam ještě teď.Opět se dělíme a my s Dankou jedeme do hor,kterými chceme objet město Banja Luka(hlavní město Rep.Srbské,asi 200 000 obyvatel).V mapě je zakreslena spousta cest,ale realita je jiná,takže se zaplétáme do sítě cest a silniček,které nás přivádí na hlavní cestu Gradiška-Banja Luka.Tam náhodně potkáváme zbytek výpravy,který bloudil v jiné části údolí a teď se snaží stopem auta vyhnout rušné silnici do Banja Luky,kam to je asi 25 km.Nakonec pouze Fichtel odmítá jet v hustém provozu a jede linkovým autobusem.My ostatní jedeme v hustém provozu asi 15 km a pak sjíždíme na vedlejší cestu.Řidiči nejsou horší než u nás,mají ve zvyku používat klakson při předjíždění,aby sis dal pozor a nevybočil do vozovky.Nakonec Banja Luku projíždíme a za ni jsme uhnuli bohužel o silnici dříve,takže asi 6 km do kopce jedeme zbytečně.V hospodě na kopci nás vrací zpět dolů k řece,správná odbočka byla o 500 m dál.Tak klesáme zpět a nálada je špatná,hlavně Kuledo toho má dost,neboť navíc bojuje s rýmou a nachlazením.Po opětovném výjezdu dojíždíme Fichtla,se kterým jsme měli sraz v první hospodě na "naší" silnici za Banja Lukou.Občerstvujeme se a po pár pivech pokračujeme ještě asi 5 km do kopce,kde zastavujeme u samostatně stojící hospody na kopci a kocháme se výhledy.Připadám si jako na Oravě.V hospodě si opět vyjednáváme nocleh přímo na zahrádce,dáváme se do řeči s místním Srbem,který hledá stejná slova v našich jazycích a probouzí v nás Slovanskou sounáležitost.Okolo půlnoci uleháme.Ujeto asi 125 km.

Po krátkém ranním zaváhání opět vyrážím s Houbou. Ranní snídaně v parku Nove Gradišky.Pak už výjezd směrem k bosenským hranicím. Cestou potkáváme tvrdou realitu války, poničené a prostřílené domy a i zbořený kostel. Kluci nás asi po 20 km dohání, takže vjezd do Bosny je společný. Po krátkém hledání směnárny všichni měníme EUR 50 a zasloužíme si ochutnat místní pivo - 4x Jelen, 1x Nektar - ten Melounovi zas tak nejede, tak ho dopíjím já, piva tolik neznalá. Rady místních taxikářů si nebereme k srdci, opět se rozdělujeme a my s Houbou míříme do kopečků, tak abychom objeli Banja Luku. Bohužel nezadařilo se. Špatný úhybný manévr v Turjaku na křižovatce nás opět po pár kilometrech navádí na hlavní silnici do Banja Luky. Cestou jsem měla ještě defekt, píchlé zadní kolo. Avšek skvělý mechanik Houba si s tímto problémem hravě během 15 minut poradil a mohlo se jet dále. Na hlavní silnici potkáváme zbytek, stopují. Kluci se nechají zlákat a pokračují s námi, Fichtl si vede svou, že prý si něco stopne. Je to pašák, svezl se linkovým busem, to se jen tak nevidí. Průjezd Banja Lukou je příšerný, ale pohled na krásný minaret nám náladu zlepší. Tu si však všichni trochu zkazíme po vyjetí 6km výšlapu. Jsme špatně - zpátky dolů - a opět nahoru o 500 m dále. Co se dá dělat. Šlapu stále ještě s úsměvem… vidina studeného piva nahoře povzbuzuje. Nocleh dneska taky luxus, spím na polstrované lavici.

Úterý 23.5.-Budíme se na zahrádce a kolem se valí mlha.Večer přešla bouřka a mlha se válí po kopcích.snídáme v podniku kafe v džezvě a sušenky a dnes nás čeká královská etapa.Asi 110 km a nejvyšší sedlo na akci-1280m vysoké Mliniště.Prvních 30 km se houpeme po kopcích 500-800 m.n.m.,rozlehlé holé pláně a pastviny.Mlha po hodince zmizela a my míjíme nějakou vojenskou posádku se zrezivělou technikou.Ale nikdo nás nezastavuje.Pomalu se opět zatahuje a nás čeká rozhodující stoupání asi 10 km na Mliniště.Bouřka se zdá ještě daleko a tak s Dankou vyrážíme vzhůru.Zatáhlo se už ze tří stran,blesky lítají zleva i zprava,ale stalé neprší.Jedeme rychleji a snažíme se najít nějaký úkryt,ale nikde nic.Pud sebezáchovy nás žene dál a v prvních kapkách deště se zjevuje hospoda pod sedlem na Mliništi.Honem dáváme kola pod střechu a sedáme si na zahrádku,kde právě dopékají jehně na roštu.Postupně se oblékáme a lije jak z konve.Děkujeme Bohu,že nezačalo o chvíli dříve a plníme břicha tuhým jehněčím a Radlery mícháme s pivama.Čekáme na konec deště.Skutečně asi po hodině a půl se vyjasňuje a my vyrážíme dále.Silnice ještě asi 2 km stoupá a na sedle přejíždíme do Chorvatsko-Bosenské části země,což zjišťujeme jen podle nápisu v protisměru"vítáme Vás v Republice Srbské".Čekal jsem nějaké vojenské checkpointy,ale nikde nic.Sjíždíme ze sedla do holé náhorní planiny,připomíná mi to trochu Irsko nebo Skotsko.Je to planina bez stromů,jen pastviny a kamenné zídky.Bohužel i zde jsou opuštěné a zničené vesnice,do kterých se po válce již téměř nikdo nevrátil.Protože kluci jsou dost daleko za námi a bojují s kopcem i bouřkou,zvědavost nám nedá a zahýbáme z hlavní cesty na makadam,že si dáme 25 km exkurzy po zničených osadách.Hned v první osadě je ze 30 domů obydleno tak 5,v dalších 3 osadách už není živáčka.Snažíme se dojet k celkem zachovalému kostelu,ale žádná z cest k němu nevede a volným terénem se pohybovat nedoporučuje.Je zde ještě dost min a přijít o nohu se nikomu nechce….Po stále užší a zarostlejší cestě se chceme dostat k hlavní asfaltce.Tady se s Dankou shodujeme,že máme srdce v kalhotách,protože cesta už je dost zarostlá a stopy po jakémkoliv pohybu žádné.Po chvíli se dostáváme na širší cestu se stopami po jízdě traktorů a když přijíždíme na asfaltku,je nám opět hej.Fuj,bylo to ale nepříjemné!Dojíždíme asi 15 km do našeho cílového městečka Glamoč a budeme čekat na kluky.Usedáme na zahrádku přímo proti minaretu a já vyrážím hledat něco na spaní.Ale tady to bude špatné,spousta domu vypálených,narážíme na hotel Split.Taky se dost ochlazuje,jsme v 1030 m.n.m.Kolem náměstí je asi 10 dalších hospod a kaváren,místní tam posedávají a zevlují.Jsme tam na kole docela atrakce.Těsně před setměním doráží vyřízení kluci a sedáme na zahrádku jednoho z podniků.Jdeme zařídit nocleh do hotelu,který je úplně prázdný a funguje na zavolání.Jeden z místních nám zavolal majitele a ten přijíždí.Ubytovává nás za 16 euro na osobu a my se s klíči vracíme do hospody.Tak dneska bude sprcha,po které už Danka touží,byť si nijak nestěžuje a Akci snáší na výbornou.V podniku jsme sami,museli jsme dovnitř,venku byla velká kosa.Fichtel ve 21.45 chce jít spát a vypadá to na mrtvý večer.Barman pouští muziku z internetu,tak nás pro oživení večera napadá báječná myšlenka-pustit nějaké české pecky a rozproudit to tam.Záměr nám vyšel,podnikem znějí pecky našeho mládí-Elán,Team,Nagy,Tři sestry a podobně.Seznamujeme se s barmanem Ivicou a probíráme s ním všemožné věci,dokonce i ohledně války…Protože jsme se dostali i ke sportu,tak mu věnuju svoje maratónské tričko z Bratislavy,které se mu moc líbilo a prý chodí v létě běhat.Vidím,že mu to udělalo radost,i když je pravda,že pro mě mělo taky velkou cenu a bude mi chybět….Máme na něj mailovou adresu,a zveme ho do Prahy….Večírek se prostě rozjel a podnik opouštíme ve 2 ráno…..Ale bylo to super,došlo i na tanečky.Dnes na kole asi 130 km.

.

Ačkoliv ráno mlha, nálada je dobrá a na královskou etapu se vyloženě těším. Vím, že to do kopců bude náročné, ale co však jsem vždycky všechno vyjela a pokud ne, tak zbytek vyjdu po svých.. Panoramata a výhledy jsou úžasné. Při nákupu potravin v horské vesničce budíme asi trochu pozornosti, takže si snídani sníme asi až za 10 kilometrů. Máme takový malý piknik u silnice. Včera nám pan majitel hospody doporučil podívat se do osady Zelenkovač, prý je to "éxtra". Stále stoupáme, výhledy jsou vyšší a nížiny nižší. Před závěrečným stoupáním nás dohonila bouřka. Tedy my se jí s Houbou snažíme všemožně ujet. Takový výkon jako výjezd do sedla Mliniště jsem asi ještě nepodala. Ačkoliv zadek i nohy bolí jako čert, nedovolím si ani na vteřinku ulevit a šlapu jak ďábel. Hromy a blesky jsou my v patách a já bouřky nerada. Stihla jsem to akorát, jen jsme uklidili sebe i kola pod přístřešek začal slejvák. Ale nám už je teď dobře, pečené skopové a pivo nás těší. Sice je chladno a je nutné se přiobléct, ale to že jsme v suchu nás blaží. Po deští pak výjezd a sjezd na náhorní plošinu, je to nádhera, jen ty prázdné pobořené domy na nás koukají smutnými vymlácenými okny. Je to zvláštní pocit. Divně u žaludku je nám hlavně, když jedeme travnatou cestou, nikde nikdo a na dosah takováto prázdná osada. Shodujeme se s Houbou, že bude nejlépe vypadnout, takže se pakujeme co nejrychleji zpět na hlavní silnici. Dost bylo hrdinství a dobrodružství. Dojezd do Glamoče byl očistec, ale večer v Glamoči jsme si udělali vážně pěkný večírek. Místní barman Ivica byl velice přátelský, proč by ne, udělali jsme mu řekla bych slušný kšeft… Všichni jsme znaveni alkoholem a já osobně se těším na sprchu a postel. V koupelně se rochním asi půl hodiny. Je tam i fén, je to paráda mít umyté vlasy..Před spaním přesně ve tři v noci se spouští hudba z minaretu. Nechápu… pak usínám i já.

Středa 24.5.-Budíme se v hotelu po 8 hodině a jdeme na snídani do Ivicova podniku.Vypadáme všichni včetně Ivici celkem svěže.Dáváme kávu,loučíme se a vyrážíme přes sedlo do Livenského údolí.V hlavním městě oblasti Livně dáváme pauzu a objíždíme obrovské jezero.Za ním si ještě plánujeme zajížďku přes téměř 1000 m sedlo do města Tomislavgrad,ve kterém sídlí lokální parlament a vláda,ale po 5 km stoupání těsně před sedlem přichází bouřka se silným deštěm,a tak to obracíme a snažíme se jet co nejrychleji zpět a nezmoknout.Po pár stovkách metrů déšť končí,my stále jedeme dolů,zpátky na sedlo se nám už nechce,je tam hodně černo a bouřlivo.Po objetí jezera se už blížíme na Bosensko-Chorvatskou hranici-hraniční přechod Kamensko.I nyní pasová formalita prochází v poklidu,nikdo po nás kromě pasu nic nechce,i když v Bosně oficiálně platí ohlašovací povinnost,to znamená povinnost se do 24 hodin po vstupu do země přihlásit k pobytu na policii.Teď pokračujeme se silným větrem v zádech stále dolů a končíme u řeky před městečkem Trilj,kde už vidíme sedět na zahrádce hospůdky zbytek výpravy.Dáváme pivo a sledujeme ligové utkání 2 mužstev v prapodivné hře koulemi.Je to něco mezi petanqem a curlingem.Nakonec se rozhodujeme zde zůstat,neboť tu pijeme od Maďarska poprvé točené pivo a i místo na spaní přímo na zahrádce není problém.takže to tu trochu rozjíždíme a jdeme do spacáků po půlnoci.Část preferuje spánek ve štěrkovém loži přímo na zahrádce,já si ustýlám na trávě pod stromy.Dnes na kole asi 120 km.

Noc v hotelu byla krátká, ale vyspání v posteli bodlo. Ranní káva u Ivici, nákup svačiny a pak už výšlap do sedla. Panoramata opět úchvatná, trochu nás vyleká výbuch bomby, ale to zřejmě pyrotechnici ničí pozůstatek války. Sjezd do Livna, příšerný vítr. Pak dál směr Buško jezero, výšlap do sedla směrem na Tomislavgrad. Bohužel mě se nepoštěstilo do sedla vyjet, neboť přichází bouřka a silný déšť. Houba mě tedy zhruba 500m před sedlem obrací a úprkem sjíždíme do údolí, kde neprší. Utrácíme poslední marky za Karlovačko Radler, probíráme Houbovic plánovanou rodinnou dovolenou a pak už míříme na bosensko-chorvatské hranice. Krajina se mění, více kamenitá s kletí. Sjezd k řece Ruda, večírek s točeným pivem a nocleh na louce u hospody.

Čtvrtek 25.5.-Vstáváme po 7 hodině a všichni snídáme v koloniálu ve městě Trilj.Kluci už jedou přímo do Splitu,je to asi 45 km.Já s Dankou si ještě zajíždíme asi 25 km do vnitrozemí.Jedeme krásnou skalnatou krajinou plnou vinohradů a skromných políček se zeleninou.Kromě zemědělství a chovu dobytka tu jiná práce není.Ale na pohled to je ráj na zemi,kolem cest i fíkovníky.Sjíždíme dolu k řece Cetinja a při jejím přejezdu jsme jen 80 m.n.m..Potom zase stoupáme a houpeme se 200-400 m.n.m.Do Splitu nám chybí ještě 15 km,když se nám poprvé zjevuje moře.

Paráda,pohlcuje nás euforie,že jsme k tomu moři opravdu dojeli.Teď již jen sjezd dolů a poslední kilometry po magistrále Splitem.Celkem v pohodě a bez bloudění sjíždíme k přístavu a nádraží,kde máme ve 13 hodin sraz s klukama.Na nádraží dorážíme 13.20 a kluci nikde.Dáváme Radlera,zevlujeme.Když už je po 14.hodině,začínám mít strach,jestli nemají nějaké potíže.Naštěstí ve 14.15 přijíždějí s tím,že je někdo poslal na nákladní nádraží a nemohli se odtud vymotat….Tak u pokladny kupujeme jízdenky a lůžka na noční vlak do Zagrebu.Vše bez potíží.Projíždíme nádhernou promenádu a jedeme na městskou pláž.Po pivku v baru nakonec do vody lezu jen já,Danka a Meloun.Na Kuleda s Fichtlem to je studené.Voda má 17-18 stupňů,plaveme asi 15 minut.Jako osvěžení to bylo dobré,vzduch má okolo 30.Po koupačce dáváme ve městě večeři a proplétáme se křivolakými uzoučkými uličkami.Je to nádhera,uličky tak na 1 auto.Dokonce narážíme na hospodu s točenou Plzní,takže tam hned 2 padnou.Po setmění na nádraží a ve 21.37 odjezd do Zagrebu.Dnes 70 km.

Už od rána je příšerný hicák. Po snídani u koloniálu se dělíme, kluci to berou napřímo do Splitu, my s Houbou máme opět menší zajížďku. Krajina kterou jedeme je nádherná, obzvláště sjezd k řece Cetina. Cestou probíráme olympiádu v Sarajevu. I když je vedro, šlape se docela fajn, projíždíme táhlým měste, takže je na co se koukat. Po svačince - banánu opět stoupáme, ale pak už hned za zátočinou vidíme moře. Je to paráda, zvláštní pocit, říci si že jsem dojela až k moři. Mám ohromnou radost a jsem na sebe pyšná…Dojezd do Splitu nám trochu zkomplikuje hlavní silnice, takže na nádraží přijíždíme s 20 min. zpožděním. Ale kluci nikde, takže u pivka čekáme. Já jsem v euforii, fotím moře, lodě a jsem nadšená, že jsem ve Splitu. Po koupi lístků a společném fotu už jedeme hledat pláž. Když už jsme tady, koupání v moři je samozřejmost a hlavně povinnost. Je sice studené jak žiletky, ale skáču tam jako první. Po koupačce a kávičce v karibském baru, jdeme na večeři a pak už jen tak zevlujeme ve splitských uličkách. Noční vlak do Záhřebu, spaní v lůžkovém voze. Jelikož mi po večeři není moc dobře, uléhám do 3. patra jako první. Kluci ještě pozorují noční krajinu a dávají si pivko na dobrou noc.

Pátek 26.5.-V Zagrebu ještě rychlí přestup na vlak do Koprivnice,což je asi 100km severovýchodně.Po nástupu nám průvodčí říká,že je na trati výluka a autobusy.Nacházím si alternativní cestu asi o 30 km delší,než byla plánovaná.S Dankou vystupuje ve stanici Križevci,kluci jedou dál a čekají,kde je vyhodí.My s Dankou jedeme zvlněnou krajinou asi 30 km,než spadneme do úplné roviny.Slunce pálí a je dost teplo.V poledne opět náhodně potkáváme kluky,dáváme pauzu.Dance to dnes vůbec nejede,od včera jí je špatně od žaludku.Snaží se všemožně léčit,ale nic nepomáhá.Po obědě jedeme na maďarské hranice,kde bohužel nemůžeme najít starou silnici,pouze dálnici.Už se rozhodujeme na ni najet a zkusit jet po ni,když nakonec nacházíme polní cestu.Po chvíli podjíždíme dálnici a nacházíme starou silnici.Jsme rádi,že jsme ji našli,protože na dálnici by na nás asi koukali jako na blázny…Hned za hranicemi jdeme na jídlo,vedro je nesnesitelné.Potom s 2 zastávkami dojíždíme posledních 20 km do města Nagykanizsa,odkud nám jede vlak do Budapešti.Po složité domluvě s pokladní kupujeme lístky pro nás i kola a na peroně dáváme pivka v nádražní zahrádce.Všichni se postupně převlíkáme do civilních věcí,cyklistická část končí….Příjezd našeho vlaku IC nás tak zaskočí,že máme všichni plná piva.Je mi líto ho tam nechat,tak jdu k vlaku s pivem.Při nástupu mě zastavuje výpravčí a nelíbí se jí to.Donucuje mě pivo exnout a vrátit sklenici….Cesta do Budapešti probíhá v klidu,přes hodinu jedeme okolo Balatonu a klimbáme.Po výstupu v Budapešti se nemůžeme rozhodnout,jestli jít spát do hostelu,nebo noc strávit v baru,vlak nám jede ráno už v 5.25.Po 2 pivech přichází bouřka a my se rozhodujeme pro hostel.Po ubytování jdeme do baru,kde jsme celou Akci začínali.Po 1 hodině ranní jdeme spát.Dnes asi 110 km.

V noci spíše klimbám a když ráno slezu ze 3. patra je mi jak po mejdanu. Hlava třeští, žaludek skučí. Snažím se to rozdýchat v uličce u otevřeného okna, ale nic nepomáhá. Na řadu přichází alespoň Ibalgin. Při výstupu v Záhřebu už alespoň ta hlava tolik nebolí, ale žaludek je jak na vodě. I přesto zůstávám věrna Houbovic společnosti a vystupuji s ním o zastávku dříve. Ani ranní snídaně mi moc nepomohla, piju raději jen Colu. Poté co se přehoupneme přes kopečky už je to jen rovina. Žaludek stále stávkuje, sil moc není, ale snažím se být statečná. Potkáváme kluky, zajíždíme se mrknou na známý plochodrážní ovál a pak už bloudíme směrem k hranicím. Za hranicemi si dáváme oběd. Já jen polévku a okurkový salát. Stav mého žaludku se stále stejný. Teď už je to do cíle spíše pohoda, vymetáme kdejakou hospodu. Houba už se na mě nemůže koukat a kupuje mi pivo. To prý mě ten žaludek musí srovnat. Moc se mi to toho nechce, ale zkouším to a hle, žaludek se rovná. Takže v další hospodě už si dávám pivo velké a je hned veseleji. I to tempo se mi rázem zrychluje…Sláva do Nagykanizski už dojíždím s úsměvem na tváři. Budapešt - kruh se uzavírá. Po 2 pivech a hrozící bouřce se rozhodujeme využít opět služeb hostelu a jdeme na kutě.

Sobota 28.5.-Budíček 4.45,ranní hygiena a hurá na vlak.Cesta utíká rychle,vlak je v odpovídajícím řazení.Celkem pohoda,každý si v hlavě přehrává událostmi nabytý týden.Druhou polovinu cesty trávíme v jídelním voze,Krušovice nám po všech europivech připadá jako luxusní pivo.Na hlaváku na nás s Fichtlem čekají naše rodiny,takže nádherné přivítání,objetí.Je krásné,když se má člověk kam vrátit.

Nepopsatelný pocit.A celá cesta je zážitek na celý život.Rád bych se tam někdy vrátil.

Brzké ranní vstávání a přesun na vlak. Nakládání kol u usazení ve vlaku proběhlo hladce. Klimbám a pomalu usínám tvrdě. Až na Slovensku jsem schopna víceméně fungovat. Byl to náročný týden, ale jsem nadšena. Společnost byla vynikající, zážitků mraky a vzpomínky budou nepopsatelné. Musím uznat, že cestování pouze s mužskou populací mi vyhovovalo a jsem ráda, že jsem se 19. akce kola mohla zúčastnit.. Domů jsem se vrátila dočista s prázdnou hlavou a psychicky zcela odpočatá. Velké díky patří hlavně Houbovi, nejen za organizaci, ale také za to, že nade mnou převzal ochrannou ruku a vydržel moji společnost a tempo po celý týden.