Maraton bude!

Štěpánka online z Budapešti...AKTUALIZOVÁNO 5.10.2011!

---

Dnešní poslední Dusičova zpráva ze slunečné Budapešti:Jdeme na start,nakonec to vypadá,ze to pujde.V 10.00h start,online na http://www.futanet.hu/ ,cislo Stepanky je 4279.Ja tam asi nebudu.Drzte ji palce.Dusic.Po nepříjemných zdravotních potížích v posledním týdnu přípravy/podrobněji na Dusičově blogu /se Štěpánka dala jakž takž dohromady a v 10h vyběhne na start Budapešťského městského maratonu...a kouknu-li na hodinky už běží,držíme palce!

Aktualizováno 2.10.2011:

---

Laskavým zapůjčením autorských práv z Dusičova blogu se nám dnes naskytla příležitost seznámit se s bezprostředními dojmy jedné statečné maratonské běžkyně.Štěpánka Dusičová a její neuvěřitelný příběh...

Téměř po tři čtvrtě roce trénování se přiblížil termín odjezdu do Budapešti. To se sice hezky řekne, ale čím více se to blížilo, tím více se to komplikovalo. Při prvním tréninku po slušně zaběhnuté pražské desítce přišel pád. Jak se to seběhlo těžko říct, prostě jsem najednou ležela na zemi jak Superman s odřeným loktem a natlučeným kolenem. Nic zásadního- domů jsem doběhla a dál pokračovala v trénování. Do odjezdu zbývalo cca deset dní a děti se rozhodly, že budou nemocní. Každý jindy a jinak, k tomu se mi v onom natlučeném koleni udělala voda. Několik návštěv doktorů a zdálo se, že to přeci jen vyjde. Až do pátečního rána. Ráno jsem vstala, respektive nevstala. Po více jak roce se z neznámého důvodu ozvala moje záda. Najednou celé trénování bylo k ničemu, podvědomě jsem po předchozích zkušenostech věděla, že za dva dny se dohromady dát prostě!!!!!!! nemůžu a že možná nebudu schopná ani odjet. Odhodlala jsem se tedy k věci u mě neobvyklé a navštívila doktora. Hned ve dveřích jsem jim oznámila, že v neděli běžím maraton a ať si s tím nějak poradí. Sice říkali něco o tom, že to není možné, dali mi kapačku, léky oblbováky a při odchodu kroutili hlavou. Nedala jsem se, zabalila a v sobotu časně ráno vyrazila s tím, že nevím, co bude, ale že tam dojedu. Dobře jsem udělala, stalo se nemožné, já se hýbala a chodila téměř rovně. V Budapešti jsem vyzvedla číslo, startovní balíček, došla na pasta party a začínala věřit, že to půjde. V neděli ráno jsem se oblékla rozhodnutá nastoupit na start a někam doběhnout, že se prostě nedám, že těm zádům ukážu. Na druhou stranu jsem se hrozně bála toho, co bude potom, co se mnou bude Jirka dělat, až ve mně někde lupne. Najednou se ale všichni rozběhli a bylo to tu. Běžela jsem a běžela, vodič na 4:30 hod mi utekl na první občerstvovačce (to se přeci nedělá, on snad vůbec nepil), na 12. km jsem zjistila, že sice můžu běžet, ale že nemůžu chodit, trošku mě to vyděsilo a řekla si, že až to nepůjde, že to prostě vzdám, 15. km strašný horko, 22. km slastný pocit, že už to bude jen míň a že teď už to nemůžu vzdát, že vlastně nevím kde jsem a do cíle je to pěšky hrozně daleko, přestal mi hrát iPod, 30. km strašný horko, morálka okolo běžících nulová, všichni kromě mě jdou, já zastavit nemůžu už bych se nerozběhla, už nikdy to nepoběžím, jsem pitomá, 32. km přišel mě povzbudit Jirka, čas ještě v poho, vše podle plánu na cca 5 hod., 35. až 39. km horko, horko, horko, teď už se to ale nevzdává, občerstvovačky snad každý km, banány už nemůžu ani vidět, teplý ionťák humus, glukozový bonbóny nechutný, müsli tyčinky se nedají jíst už vůbec, žvýkám citron a někoho napadlo rozlévat kolu, super nápad! Pro bolest zad jsem si neostřihala nehty a teď začínám trpět, puchýře cítím úplně všude, shrnutou ponožku nemám sílu rovnat, čas dramaticky ubývá, jedině moje silná vůle mě nutí se blížit k cíli, 40. km poslední občerstvovačka, mám vyhráno tam už se dopajdám na limit kašlu, v ulici je o něco lépe než na výhni na nábřeží, teploměr na ulici ukazuje 29 stupňů, 41. km dám to, ale už nikdy, 41,5. km už skoro vidím cíl, 42. km jsem neskonale šťastná, vyhrabávám zbytek sil a brečím, 42,195 km v cíli moderátor má čas číst moje jméno, je hezké to slyšet, asi jsem to stihla v limitu to znamená 5:30 hod přesně. Není to důležité, brečím, stojím na nohou, ale nemůžu chodit, hledám Jirku, je tam, jsem šťastná, vyhrála jsem sama nad sebou. Je mi líto, že mě strach ze zakopnutí nebo prošlápnutí (znamenalo by to neskutečnou bolest zad), psychické rozladění a horko nedovolilo více zúročit natrénované kilometry. Pondělí ráno pořád se můžu hýbat, nohy plné puchýřů, nehty na palcích asi slezou, těším se do lázní a přemýšlím, do kterého evropského města se pojedu ztrapnit příští rok. Můj čas zřejmě děsí všechny maratonské běžce, ale asi na ně prdím, proběhnutí cílem totiž stojí za to i po oněch pěti a půl hodině a medaili mám nakonec stejnou jako ostatní. Je to nějaké dlouhé, díky že jste to dočetli až sem.

Štěpánka

Tak,jak se Štěpánka statečně vypořádala s kilometry náročného závodu,tak se poctivě vypořádal s jeho posledními metry i maďarský hlasatel a ohlašoval jednotlivě dobíhající závodníky...Štěpánka Tůmová,ještě pár metrů do cíle,vítězné gesto a dobojováno!