Zpověď našich maratonců

Pražské maratonské vteřiny,minuty a kilometry.Štěpánka,Dusič a Honza...

---

Příběhy našich maratonců si jistě zaslouží větší prostor a proto jim věnuji samostatný článek,který určitě připoutá Vaši plnou pozornost.Abych čtenářům částečně navodil víkendovou předstartovní atmosféru,mírně zvedl tepovku našich borců,borkyň a připomněl Dance pocit husí kůže,tak si poslechněte motivační skladbu.Pustíme si Smetanovu Vltavu v loňské úpravě,nevím,jaká verze se hrála letos,ale i když u monitoru sedíte,tak si určitě začnete přidupávat do taktu.Berte to jako motivaci,příští rok už se můžete rozběhnout sami a pobrukovat si Smetanu naživo,s ostatními..Michal Hejč:Vltava .Dnešní článek jsem měl rozepsaný v konceptu,ale když jsem viděl ve včerejší noční poště to množství příspěvků/..Dusič mne dokonce o půlnoci upozornil esemeskou,abych nespal a věnoval se článkům,že se mi ve schránce hromadí maily!/,tak si příspěvky musíme rozdělit na dva samostatné články a jako první tedy začne Dusičův Dream team.

Sobota 31.3.2012,Hervis 1/2maraton Praha:

Štěpánka 2:19:50h

Dusič 2:37:20h

Honza 1:42h

Dus:Po trošku šíleném víkendu jsem nabral trochu sil, abych se s Vámi podělil o své dojmy z Pražského půlmaratonu.

Běžecká příprava byla zhruba od prosince ovlivňována neustále se vracejícími bolestmi v pravé noze, mým lékařským vzděláním indikováno jako namožená šlacha, na kterou nejvíc pomáhal klid. Což zase moc nepomáhalo mně, a to tím víc, čím se blížil konec března, a s ním termín závodu. I když nazývat to v mé souvislosti závodem je přehnané. Takže poté, co se v polovině března bolest znovu ozvala jsem stanovil taktiku "krokodýlího" tréninku, zaměřeném zejména na absenci jakékoli formy běhu, a spoléhajíc se na to, že to při závodě tak nějak vydrží. A nebudu vás napínat- závod noha vydržela bez nejmenších problémů, které však neminuly jiné části těla.

Jako obvykle jsem tedy půlmaratonský víkend začal vyzvednutím startovních batůžků, letos tedy ve dvojnásobném než obvyklém množství, na což jsem si z domova vzal pomocníky- Šimona a Lotku. Oba dva mojí nabídku s radostí přijali, a když jsem jí podpořil slíbenou návštěvou Království železnic, bylo hotovo. Co se tedy týče prvního rituálu- tentokrát jsme dostali velmi solidní batůžky, které bylo možno vybírat dokonce ze šesti barev. Asi malý revanš za zdražení triček, která letos nebyla součástí balíčku a dala se přikoupit k registraci, což ji z (nejen) mého pohledu značně prodražovalo. Takže jedinou památkou na účast zůstane pouze batůžek, nepočítám-li samozřejmě medaili. A vlastně teď koukám na své zápěstí- ještě, mnou oblíbený, plastový náramek s vyrytým datem konání a výsledným časem. Ten mi totiž možná udělal asi největší radost. Ale dost už bylo omáčky- jde se na to hlavní!

Den závodu přišel tak nějak jako každý jiný- v noci jsem spal jak zabitej, ráno pravidelná stolice, lehká snídaně, pusa od dětí a hurá na vlak. Matka dráha naštěstí měla pochopení pro pomaličku stoupající nervozitu, a nechala si své kratochvíle na jindy. Do Prahy jsme tedy dorazili včas, vyhledali jsme Honzu na autobusáku na Florenci (musel chudák ráno brzo ze Zplzně do Prahy pro číslo) a šli jsme k našim, aby tak nějak byl klid něco spolknout a připravit se na závod.

Teď přijde nudná část pro všechny čtenáře, ale musím si udělat vočko u našeho doyena. Příprava na závod obsahovala přesně toto- vyholení okolí prsů pro lepší přilnavost nezbytných náplastí (bohužel jsem použil špatný model a pro příště jsem poučen používat náplasti vodopotovlhkovzdorné- na 5. kilometru už náplasti nebyly na svém místě), namazání všech třecích ploch jelením lojem (vlastní zkušenost zaručující kvalitu za rozumnou cenu, navíc po celou dobu bezchybně fungující) a navlečení jednotlivých vrstev tohoto oblečení (v pořadí zdola vzhůru)- boty adidas, ponožky Lasting Sox Running, spodky Jitex, 3/4 dámské elasťáky Cykloschein, tričko Moira, rolák Klimatex, tričko adidas, kontaktní čočky Dream (30 denní, levé oko -2,75 dioptrie, pravé -3,0), brýle Uvex (ztmavení 1 ze škály 5) a čepice adidas. Nakonec jen připevnit číslo a vzhůru na start.

Pražská MHD naštěstí rovněž fungoval bez zjevných chyb, a tak nic nebránilo našemu včasnému dostavení se do startovního prostoru. Cestou se k nám na u Husa připojily obě mé švagřice jako členky podpůrného týmu. Na startu už probíhal čilý ruch, ale já už tradičně nenechal nic náhodě a mnou pečlivě nastudované materiály ze startovního balíčku předešly časovým kolizím. Tak už jen skočit na malou, do úschovny, znova na malou a nakonec do sektoru J, který nám byl přidělen na základě uvedeného času při registraci. Zde si dovolím pozvednout varovný prst všem v sektoru K, aby příště svůj očekávaný čas při registraci nezapomněli uvést, protože jim pak odpadne kontakt s mými ostrými, a pro některé dost vysoko orientovanými, lokty. Moje maličkost poněkud nadstandartních rozměrů se totiž v hustém davu špatně "předjíždí". Toť vše. Honza, jako jeden z nich, poučen na místě, ostatní si má slova snad vezmou k srdci. Ale to už nám zaznívá do uší ozvěna startovního výstřelu z ruky Nejvyššího, což zdaleka člověka nenakopne tak, jako ihned následující tóny Vltavy, při kterých člověka mrazí. Zažil jsem ten pocit už na podzim při " Mattonce", jen teď to bylo jaksi ještě silnější. Následuje 7 minut volné chůze do startovní brány, a já jen doufám, že se sem za 2 1/2 hodiny vrátím. Samotný závod už jen stručně, protože myšlenkové pochody na jednotlivých kilometrech snad nezajímají ani ty nejlačnější. 0-5 km v klidu a pohodě, zaměřeno na "nepřepálení" tempa, zjištění, co chronicky bolavá noha atd. Na občestvovačce jen lehké napití. 5-10 km překvapivě stále dobrý, jen ke konci píchání pod pravými žebry- naštěstí se podařilo rozdýchat a na občerstvení přibíhám v pohodě, dám si navíc dvě kostky cukru. Navíc následuje doping mávajícími švagřicemi (taky mávám) a kdesi za mnou se ztrácí pokřik "Štěpánka už běžela!". Fajn, díky... Ale to jsem už tak nějak tušil, protože mi Štěpka zmizela z dohledu hned na prvních metrech, a že bych jí někde předběhl bych si všiml a bylo by mi jí dost líto. 10-15 km po větru do Holešovic, charakterizovaných snad jen hrozným vedrem. Pocit stále výborný, i když jsem tolik kilometrů v jednom kuse nikdy v životě neběžel. Kousek před občerstvením začínám cítit trochu kyčle, ale co bych asi tak chtěl. 15-20 km OČISTEC- bolesti kyčlí se začaly kvapem zhoršovat, navíc protivítr na Rohanském nábřeží. Na 17. km fotí naši, za mnou pak letí mně již známé "Štěpánka je asi 10 minut před tebou, přidej". Je mi to jedno, jen si tak ve snách uvědomuji, že je na tom Štěpka nejspíš dost dobře. A v "Husákově tichu" přichází moment, kdy už se běžet prostě nedá.

Následuje už pouze běh indiánský, naštěstí to jde a ten kousek už přece nějak zvládnu. 20-21.0975 km je nejkrásnější částí závodu- nohy se pod tlakem fandících lidí dávají opět do souvislého pohybu a já si to užívám. Není to žádný úprk, ale já jsem šťastnej jak blecha a v čase 2:37:20 hod probíhám cílem. Tam už si sotva docházím pro medaili a nohy vypovídají službu. Jen tak tak, že nepadám na zem. Ale je to jen chvilka, pak už vidím mávající Štěpku s Honzou a dělíme se o bezprostřední dojmy. Rychlá "resuscitace" čtvrtkami pomerančů cezenými přes dvě kostky cukru (fakt bomba!!!) a buchta od maminky mě dostávají zpět. Ještě velká gratulace od slečny v úschovně, pár slov se spolubojovníkem v převlékárně, právě si odstraňujícím nehet na pravém palci (uauaáááá) a rychle za podpůrným týmem. Opět neopakovatelné zážitky, gratulace a domluva, že nejlepší odměnou bude hamburger. Cestou se zastavujeme v Palladiu nechat si vypálit čas na adidas náramek (kupodivu tu není ani noha), najíst a domu. Z této doby si toho moc nepamatuji, protože jsem se celou dobu asi jen přiblble usmíval a nemyslel na nic.

Takže závěr už jen pár slovy- zážitek neskutečný, výkon v podstatě očekávaný a návrat předem daný!

Štěpánka:Začnu zase trochu oklikou. Víkend 31.3. a 1.4. jsem měla opravdu hodně nabitý. V sobotu mě čekal Pražský půlmaraton, který prvně měl absolvovat i Jirka. V neděli pak čtvrtý postupický Velikonoční jarmark. Pro ty, kdo nejsou znalí věci, to pro mne neznamená, že si půjdu odpoledne dát pivko a pokecat s přáteli, ale to, že minimálně měsíc dopředu telefonuji, zařizuji, připravuji, organizuji a málo trénuji. Posledních čtrnáct dní šel trénink trochu stranou, ale těšila jsem se. Vím, že brzké jarní termíny nejsou pro mne, v zimě téměř neběhám a čekám vždy pohodlně na jaro, ale to že se do cíle dostanu jsem jistojistě věděla, vždyť už jsem toho naběhala! Termín se zuřivě blížil a zatímco já domlouvala stánkaře, Jirka tu chodil s mapičkami, ladil strategii, pročítal letáčky, študoval počasí, dokonce i číslo mi vyzvedl. Zkrátka nic neponechal náhodě a já ho svým přístupem přiváděla k šílenství (tím samozřejmě nejen sebe, ale i mě připravil o takové dobrodružství, jako že pět minut před startem stojí na jiném místě než je start, což se přihodilo mě před pár lety a pod.).
Den D nastal a my jsme vyrazili. Předpověď nic moc, rozhodla jsem se pro kraťasy, tílko a bundu. Prvně jsem natřela kolena něčím hřejivým (hřálo to až v cíli). Technické zázemí fungovalo úplně parádně, přístup měli jen běžci, toalet dostatek, šatna atd. Odevzdali jsme batohy do úschovny, připravili se a šli se rovnat na start. Čekali nás tam naši fanoušci - mé dvě sestry, ještě že jich mám tolik. Trochu jsem vymrzla, čekání se zdálo nekonečné, trochu nervozita, všude kolem samí běžci. Pak začne hrát Vltava a všechno jde stranou, rozloučila jsem se s Jirkou a postupuji k startu, pak už i trochu běžím a pak..... jdu na to. Neočekávám nic, jen doběhnout do cíle a hlavně, ať zítra neprší. Těch jedenáct tisíc lidí je neuvěřitelně dlouhý had. Nechala jsem se strhnout a rozběhla jsem to rychleji než normálně, musím hodně dávat pozor na běžce přede mnou, za mnou i vedle. Neustále mě někdo předbíhá nebo já předbíhám, neustále kontroluji ukradené kanály a vystouplé dlažební kostky. Je to dřina. Najednou vidím balonek na 2:10 a to je výzva. Asi to nevydržím, určitě uteče na první občerstvovačce jako ten v Budapešti, vodič se občerstvoval, držím ho tedy furt, vidím ho ještě na desátém kilometru, ale to je naposledy. Musím zpomalit, na mé poměry super desítka 1:03 hod, takové tempo ale už déle nevydržím. Zpomaluji a přes mě se valí obrovské množství běžců. Přijde mi oproti maratonu, že je to nějak málo kilometrů, strašně to utíká. Najednou vidím ceduli 15 km a do cíle jen kousek. Jsme v Karlíně, přišli mě povzbudit tchýně s tchánem, aspoň budu mít fotku.

Fouká proti a neskutečně dlouhý kus na kostkách je vražedná kombinace, neustále se přes mě valí běžci. Myslím hodně na Jirku jestli ještě běží, jestli noha drží. Vidím dva kolapsy, sanitka houká. Takový kousek před cílem, to by mě naštvalo. Cedule s devatenáctkou se někam ztratila a vidět najednou dvacítku je blažený pocit. Kouknu na čas, dobrý ale na dvě dvacet se nevybičuji. Předbíhá mě skupina holek a slyším je jak říkají to stihneme za dvě dvacet. Blázni, ale nedalo mi to a vytahuji zbytky sil, cedule jsou rozmístěny po 100 metrech, mám pocit že to nedám..... No dala, můj čas je krásných 2:19:50 hod. Je to můj nejlepší půlmaratonský. Super. Mám z toho radost, dostala jsem medaili, občerstvení, našla Honzu (skoro švagr, mimochodem jeho čas 1:42 hod) a společně čekáme na Jirku, prý už je na dvacítce. Přijde mi neuvěřitelný že to doběhl, jsem na něj pyšná, že to po nulové přípravě nevzdal. Nicméně jak tak čekám, říkám si že toho bylo nějak málo. Ne že bych toho neměla plný zuby, to jo, byla jsem ráda že jsem v cíli, ale....... Zkrátka je mi jasný, že mě dvojnásobná trať letos určitě nemine i když to bude zase děsná dřina a tak od poloviny si budu nadávat že jsem pitomá. To ale asi musí být.
Děkuji fanouškům a Jirkovi za podporu,Váš neustále absolutní běžec amatér Štěpánka.
..a jarmark v neděli? Dopadl na jedničku, jen u stavění stánků děsně bolely nohy.