Od soboty do středy I.část...
Netrpělivě čekáme na obsáhlý deník Houba týmu z Akce kola.V nejbližších hodinách se objeví podrobnější zápisky z akce+pár fotek,které doplní osvědčený vysočanský Twitter,který mapoval on-line den po dni balkánskou misi.Jak jsem měl možnost sledovat včera Houbu při redigování článku,tak rozhodně nečekejte nějaké instantní zážitky z lifestylových magazínů..Pozn.Když jsem večer vkládal celý deník na stránky,tak jsem narazil na nečekaný problém s kapacitou text.editoru,který mne donutil rozdělit deník do dvou článků.Fotografie doplním při nejbližší příležitosti.
Sobota 9.6.Houba:Tak se brzy po ránu začínáme scházet na hlavním nádraží.Naše spoje od Benešova i od Lysé zastavují na sousedních peronech ve stejný čas,takže se můžeme pozdravit již z nástupiště.Potom scházíme podchody do haly u východu z metra a v šesti čekáme na příchod posledního člena výpravy,kým je Markéta řečená též Karel.Dole padá první pivko a když v 5.30 Markéta nepřichází ani nezvedá telefon,tak se přesouváme na peron k nakládce kol.Ta probíhá v pohodě,ale Markéta stále nikde.Už se pomalu smiřujeme s tím,že jednoho člena ztratíme už v Praze,když přesně minutu před odjezdem přibíhá Markéta.V rychlosti nakládá kolo a naskakuje do téměř rozjíždějícího vlaku.První drama je šťastně za námi!Když se po chvíli Markéty ptám,jak se ji to povedlo,tak říká,že si myslela,že vlak odjíždí po 6 hodině a v 5.42 je teprve sraz!Ufuf!
Cesta utíká celkem rychle, mastíme karty či dospáváme zkrácenou noc.Kousek za N.Zámky jdu za slovenským vlakvedoucím a prosím ho o pomoc při jednání s Maďary.Samozřejmě umí perfektně maďarsky,ale trochu mě straší tím,že jsou někdy nekompromisní a sype z rukávu příhody,jak někdy neprošlo ani jedno kolo...Naštěstí maďarská četa je vstřícná a když vidí mezinárodní doklad pro kolo až na srbské hranice,tak nemá problém.
V Budapešti se občerstvujeme při přepřahu vynikajícím kebabem a pivkem.V jednání s novou četou nám pro změnu pomáhá mladá slovenská studentka a na oplátku chce vysvětlit nějaké nejasnosti z českého překladu Hamleta.Česky sice umíme dobře,ale některé obraty jsou těžko pochopitelné,natož vysvětlitelné...Ale vše dobře dopadlo a cesta na srbské hranice je volná za 2 plechovky Plzně.Tady poslední překážka v podobě srbského celníka,který se tváří velice nepřístupně.Po prohlídce našich pasů nás hrdě vítá v Srbsku větou Welcome to Serbia. A srbský průvodčí říká,že nám musí vypsat jízdenky pro kola,které se vůbec přepravovat nesmí.Fichtel mu strká 20 Euro,aby nic nepsal.Srb bankovku přijímá a my už máme klid až do výstupu v Novem Sadu.
Tady se už všichni těšíme na kolo,cesta vlakem byla přeci jen dlouhá.Podél hlavní novosadské tepny vede perfektní cyklostezka,takže se vyhýbáme provozu a míjíme v sympatickém městě spoustu kaváren,hospod a barů.Tady se prostě žije venku na zahrádkách.Přejíždíme ohromný Dunaj a za mostem jedeme do nejbližší vesnice Rakovac,kde se za šera usazujeme do hospůdky na křižovatce.Střílíme do sebe Jeleny,což je srbské nejrozšířenější pivo.Ptáme se na nocleh na zahrádce,který nám je nejdříve přislíben,ale po zásahu manželky hospodského je nám nabídnuta jejich zahrada s domem asi 2 km odtud.Tady nás po příjezdu ještě jeho syn se snachou hostí pivkem na dobrou noc...
Na kole asi 20 km
Danka:Mě a Jindrovi začíná dovolená už ve tři hodiny ráno, kdy si dáváme u mé bytovky sraz a vyrážíme do Benešova na vlak ve 3.53 hod. Osvětleni ze všech stran vjíždíme do noci. Z kol máme "šlapací kamiony", cesta ubíhá pěkně, auta téměř žádná nepotkáváme. Po 10 km s hrůzou zjišťujeme, že naše tempo je pomalejší a mezičas nám ukazuje, že to tedy máme na vlak nakvap. Přidáváme na tempu a do Benešova na nádraží dorážíme přesně ve 3.50 hod. tedy 3 minuty před odjezdem vlaku. Lístky máme už koupené, takže nalodění je rychlé. Bylo to o fous, ale stihli jsme to. V Uhříněvsi přistupuje Fichtl a na hlaváku se záhy shledáváme s Melounem, Houbou a Kuledem. Společně jdeme na místo srazu a vyčkáváme Markétu. Její anabázi popisuje výše Houba tak se nebudu rozepisovat, snad jen to, že jsem měla skutečné obavy, že bude stejně jako loni jediná ženská účastnice akce. Markéta vše ale nakonec stihla, čímž mi udělala velkou radost. Cesta vlakem utekla vcelku rychle, první petka se načíná hned při výjezdu z hlavního nádraží a pak už to nikdo nepočítá.Já velikou část prospala, protože vstávání o půl třetí mi moc nesvědčí. Na výstup z vlaku už jsme se všichni moc těšili a těch pár kilometrů ujetých k hospůdce nám velice svědčí. Hospodský je velice milý, dostane se mi i krásného komplimentu, když konstatuje "Danka extra", takže z noclehu u něho na zahradě máme vyloženě dobrý pocit. Chlapci dostanou pivko, já pak kuřecí řízek.
Neděle 10.6.
Houba:Ráno vyjíždíme na přilehlý hřeben pohoří Fruška Gora,jediné pohoří v dohledu.V sedle se dělíme,já s Jindrou a holkama se chystéme využít hřebenovou asfaltku a jedeme na východ a potom zpět,čímž celé pohoří projedeme.Čekájí nás houpáky,výhledy ze zalesněného pohoří jsou jen místy.Všude kolem nás je spousta ohnišť,kde Srbové tráví volný čas grilováním a pečením selat,jehňat či jiných dobrot.Vypadají naprosto v pohodě,žádný spěch.My po 60 km opouštíme pohoří s nejvyšší horou Crveni Čot 537 m.n.m. a padáme na jih do naprosté roviny.Cestou do Sremské Mitrovice nakupujeme přímo v sadu vynikající šťavnaté broskve,v Mitrovici střílíme další Jeleny.Potom asi 25 km na bosenskou hranici.Tady probíhá vše rychle a v pohodě.Hned za hranicí je postaven z evropských peněz nový akvapark s hotelem,do města Biljelina přijíždíme značně hladoví.Na zahrádce se setkáváme s kluky a dáváme večeři.Potom ještě jedeme kousek za město,kde po pár kilometrech nacházíme ideální místo.Moto klub "Duhovi" v Lelencích s hospůdkou a přilehlým fotbalovým hřištěm je pro náš nocleh jako stvořen...Tady jsme vystříleli celou lednici jelenů ve spolupráci s místníma a po půlnoci jdeme do spacáků.
Ujeto asi 150 km.
Danka:Ranní káva nás staví na nohy a vyrážíme do prvního kopce na vršek pohoří Fruška Gora. Skupiny se dělí na A a B. Skupina B jede po trase, skupina A projíždí hřebenovou asfaltkou směrem ke klášteru. Markéta s Houbou nasadí svižné tempo, kterému Jindra v pohodě stačí, ale já jaksi vlaju v závěsu asi 100 m. Jindra tedy gentlemansky zvolní a jedeme spolu. Sosáme okolní vůně grilovaného masa, fascinovaně pozorujeme jak si Srbové užívají nedělní pohodu, fotíme si rozstřílený vysílač a tak nějak pořád zůstáváme pozadu. Když začínáme nebezpečně klesat, začnu trochu panikařit, že jedeme špatně. Několikrát se tedy vracíme a zase jedeme zpět. Nakonec potkáváme v protisměru Houbu s Markétou, kteří již stihli dojet ke kláštěru a míří zpět. Já už odmítám sjíždět ke kláštěru, tak se všichni vracíme stejnou cestou. Na křižovatce s hlavní tepnou stavíme u stánku, klopíme do sebe Limuny a dojídáme domácí zásoby namazaných housek a řízků. Hřebenovkou pokračujeme ještě asi 20 km a pak sjíždíme do údolí. Po občerstvení v Mitrovici a hladkém přechodu do Bosny se setkáváme s ostatními chlapci, dáváme si skvělé špagety a pivko a vyrážíme z města. Kluci už nám píší, že našli pěkný nocleh, v klidu dojíždíme poslední kilometry po placce, krajina se začíná vlnit a my končíme v malé vesničce Ljeljence.
Pondělí 11.6.
Houba:Obsluha z baru nám ráno přiváží k snídani chleba,paštiku a jogurty a nic za to absolutně nechce.Sympaťák,kterej měl radost jenom z toho,že se u něj zastavili cestovatelé na kolech.Fakt borec a my se shodujeme,že mu z Čech pošleme balík jako poděkování.Vyrážíme zvlněnou krajinou na Tuzlu,míjíme první minarety.Cestou ochutnáváme první bosenské pivko právě z pivovaru v Tuzle.Tady oběd ve fastfoodu a jedeme na místo dnešního noclehu,městečka Banovici.Tady probíhá stále těžba hnědého uhlí,ale nejedná se o žádné velkolomy jako u nás v severních Čechách.Za městem hledáme příhodnou vesničku na spaní,ale začínají přeháňky a nic se nám nedaří.Nakonec za šera nacházíme u rybníka zájezdní hostinec s ubytováním.Po večeři se někdo za 7,5 Euro ubytovává na pokoji,já s Melounem a Markétou uleháme před hospodou.
Ujeto asi 125 km.
Danka:Večírek s místními si užil hlavně Jindra, který dlouho do noci diskutoval s místním borcem, v noci se pak přikryl karimatkou, zlomil si brýle a roztrhal mapu. Ráno našel všechno co měl v brašnách vyházené, prý asi v noci něco důležitého hledal. Dostává se nám ješte snídaně, za kterou vůbec nic chlapík nechce a už se loučíme. Lidé jsou tu vážně pohostinní.Vyrážíme směrem na Tuzlu. Houba se nám v prvním kopci trhá a ostatní staví v malém krámku na občerstvení. Dáme jedno a pokračujeme. Hned v následující obci na nás čeká Houba a dává si točené Tuzlanské pivko. Samozřejmě musíme rovněž zastavit a ochutnat to místní pivo. Tým A vyráží o něco dříve, čeká nás krásný sjezd, dlouhá rovina, kde je nám zpestřením koupě chutných jahod, které zobeme cestou přes městečko Lopare, kde se k nám zničehonic přidává bosenský mladík na kole. Diskutuje s Jindrou, prý nás jeho kamarád viděl z okna, tak mu hned volal, že městem projíždí cyklisté. Mladík neváhal, sedl na kolo a vyjel si s námi celý kopec, kde se z asfaltu stal makadam. Mladík prý jezdí hrozně rád na kole, ale samotného ho to nebaví. Z naší společnosti byl tedy zcela nadšen. Na vrcholu se loučíme, on sjíždí zpět do Lopare a my přes Horní Tuzlu do Tuzly. Zde měníme peníze a dáváme si rychlý oběd. Z města opět stoupáme, Houba opravuje defekt, my jedeme napřed a čekáme na něho v hospůdce, kde si dáváme Lvy. Sjíždíme do Živice a pak dlouze mírně stoupáme do Banoviči. Je to takové ošuntělé městečko. To projíždíme, bouřka a přeháňky trhá náš tým A, já s Jindrou zůstávám pozadu a schováváme se v autobusové zastávce. Po telefonátu s Houbou sjíždíme zpět do Banoviči a setkáváme se s chlapci. Společně pak vyrážíme na místo noclehu - penzionek u jezera Ribnica, jehož směr nám Houba zaslal SMSskou. Večer si dáváme skvělou telecí polévku a já s Jindrou a Fichtl s Kuledem spíme v hotelu. Cena nám přišla velice přívětivá a za sprchu (i když studenou) a měkkou postel to stálo.
Úterý 12.6.
Houba:Tak dnes ráno vyrážím na kole sám,chtěl bych se trochu potoulat v horách okolí Vareše.Cesta nejdříve klesá k řece Krivaja,od které cesta kopíruje její tok proti proudu asi 20 km.Krásná krajina,smrkové lesy dost připomínají hory v Čechách,jen její modrošedá barva se podobá více alpským tokům.Ve vísce Solun opouštíme říčku Krivaja a začíná strmější stoupání po makadamu.Tady mám defekt,když se mi jemný drát zapichuje do zadního kola,které začíná pomaličku utíkat.Dirku nemohu najít,pomáhá až přilehlá louže.Naštěstí nacházím i tenké lanko zapíchnuté v plášti.Cesta pokračuje strmě vzhůru,přes starou hornickou vísku Očevija,kde se těžila a dodnes postaru zpracovává železná ruda.Po nejprudším stoupání se z ničeho nic objevuje nový asfalt a po 3 km jsme v sedle cca 1150 m.n.m.Tady krásný sjezd do osady Šimin potok,kde dělám správné rozhodnutí.U cedule s Coca cola s otvíračkou 12-20 se přes zavřenou branku pokouším dostat do horské chalupy s restaurací,kde mi hned spěchá otevřít majitel,pan josip Klarič.Zrovna seděli s paní u oběda a hned mi prostírají také a cpou mě vynikajícíma palačinkama s marmeládou.Z pána se klube přispěvatel do turistického časopisu a ukazuje mi všechny možné zajímavosti v přilehlém okolí,které má schované ve velkém šanonu.Povídáme o všem možném,o letošní zimě,kdy tam měli přes 3 metry sněhu.Prý se tam dá běžkovat a dokonce mají nad chalupou asi 250 m dlouhý vlek.Taky mi vypráví,jak před týdnem viděl v lese medvědici s dvěma medvíďaty.Nachází se tu množství velkých kamenů zvaných Stečci.Jsou to kameny ze středověku ve tvaru rakve ,které jsou různě rozesety po okolí. Asi 500 m nad jeho chatou prý taky jsou,tak se tam vypravuji.Opravdu dle jeho pokynů nacházím asi 6 kamenů,některým kouká jen kousek,ale nejzachovalejší znich,který pán s paní vypáčili ze země,má na sobě zachované rytiny useknuté ruky se šavlí.Zvláštní pocit,dotýkám se historických kamenů a myslím na pomíjivost našeho žití...U hospody si beru kolo,pán nechce přijmout žádné peníze.Když mu nechávám aspoň 5 bosenských marek(necelé 3 Eura),tak je hází do kasičky na rozvoj turistiky....
Následuje sjezd skrz černý,350 m dlouhý tunel ve skále do hornického městaVareš a odtud podél železnice vybudované na přepravu železné rudy dolů do městečka Visoko.Tady si cachtám nohy v řece Bosna a hledám hospodu na sledování fotbale Česko-Řecko.Zbytek jel v podstatě nedobrovolně stejnou trasu jako já,protože nenašli odbočku plánovanou původně.Fotbal sledují jinde a setkáváme se až po fotbale.V hospodě pak koukáme i na fotbal Rusko-Polsko a spíme pod střechou u hospody,neboť nás překvapuje půlnoční přeháňka.
Na kole asi 120 km.
Danka:Houba se dneska trhnul sám, odjíždí už o půl osmé. My ostatní dneska tvoříme tým B a chceme si to "vymetání" rozhodně užít. Počasí je po večerním dešti opět slunečné a přívětivé. Stoupáme asi 2 km, které si v zápětí sjedeme a po rovině vjíždíme do malé vesničky, kde si děláme přestávku a střílíme pár Jelenů. Pokračujeme podél řeky v krásném kaňonu, fouká docela vítr, je však teplý. Ve vesničce Rijeca stavíme na další pivko, já kupuji i vynikající sušené švestky. Trávíme si chvíli pohodu a pak opět vyrážíme dále podél řeky Krivaja. Tady jsme bohužel někde minuli odbočku (zřejmě byla makadamová) a dále pokračujeme podél řeky. Nutno říci, že se jelo opravdu velice dobře. Dojeli jsme až do Soluně, kde si tedy dáváme další občerstvení. Ted už nás čeká stoupání. Asfalt se mění brzy na makadam a my v poledním vedru šlapeme vzhůru. Je to náročné, proto nám zvedne náladu, to že se s Markétou rychle smočíme v potoce. Zhruba 2 km před sedlem najednou začíná krásný nový asfalt, máme radost, šlape se o poznání lépe. Brzy dojíždíme do sedla. Zůstávám s Jindrou pozadu, fotíme a kocháme se krásným lesem a sjezdem. Cestou potkáváme u silnice dva peroucí se býky. Projíždíme krásným přírodním tunelem a dojíždíme do městečka Vareš, kde si dáváme v restauraci místní typický oběd - čevapy nebo hamburger či ražnici. Vše s místním chlebem a míchaným salátem. Dále pokračujeme dlouhým sjezdem, stále fouká silný vítr a zhruba 5 km před městem Visoko zastavujeme v baru a koukáme na zápas CZ-Řecko. Poté se setkáváme s Houbou a dojíždíme do restaurace, kde už Houba předjednal spaní. Večer je veselý, chlapci mají pivko, já společně s Markétou a Houbou dáváme ještě 2 lahve Graševa. Noc příjemná, usínáme za drobného deště.
Středa 13.6.
Houba:Dnes vyrážím v týmu s Jindrou,nadupaným cyklistou,jehož aktuální výkonnost je výše než moje.Nejdříve asi 20 km v ůdolích,kde se jen taktak držím v háku a střídám jen na nejnutnější dobu.Chceme se vyhnout asi 25 km po hlavní silnici Sarajevo-Mostar a zkusit to projet přes hory.Kvalita map není moc dobrá a tak počítáme s blouděním a v případě časového skluzu i s možností návratu a jízdě po hlavní cestě.V městečku Fojnica jedeme na kopeček k velkému chrámu Sv.Ducha,odkud je výhled na okolí.Odtud ještě do kopce asi 10 km asfalt a začíná makadam.Po dlouhém výjezdu se nám ukazují samotné chaloupky s políčky a každé stavení má i svůj zděný milíř,asi ve třech dochází k přeměně dřeva na dřevěné uhlí.Je nám jasné,že zdejší zimy na samotách musí být neskutečně drsné.
Tady na louce piknikujeme,příjemně pofukuje a je nám nádherně.Rozhled po okolí neskutečný,okolní kopce mají až k 1900 m.n.m..Cesta dolů,která byla z cca 1100 m k přehradě na Neretvě v cca 300 m.n.m. ,se však místy měnila v bloudění.Povrch se neustále zhoršoval.několikrát jsme přejeli říčku Neretvica,závěr v kaňonu se nedalo už vůbec jet.Dokonce jsem se musel přebrodit i naboso,Jindra to nějak na horáku přeskákal v botách.Ale v tomto terénu dával sbohem i materiál,Jindra urval háček a zip u brašen.Jako vysvobození přišel asfalt a příjezd k přehradě.
Zde jsme taky trochu bloudili,úzká asfaltka podél jezera se houpala nahoru dolů,až u jezera definitivně skončila.Místní nás poslali na asi 3 km dlouhou cestu pěšinkou,která se místy v trávě naprosto ztrácela.Naštěstí se zde žádné boje neodehrávali,tudíž jsme nemuseli dávat pozor na nakladené miny.Být tu jediná výstražná cedulka o jejich výskytu,tak se vracíme na asfalt.Dokodrcali jsme se na širokou asfaltku,po které jsme sjeli k tyrkysovému jezeru a dali báječnou koupel.Dole pod horama se teplota šplhala ke 30 st,ve městě Konjic bezva večeře a hurá přes sedlo 700 m.n.m k Boračko jezeru,kde už na nás netrpělivě čekal zbytek výpravy.Tady báječný večer u točeného pivka,dokonce z tupláků,které bohužel došlo a báječných čerstvých ryb.Nocleh na plážičce u jezera pod hvězdami kousek od hospody.
Na kole asi 120 km.
Danka:S Markétou dneska opět zůstáváme v týmu B. Houba s Jindrou si chtějí dát do těla, tak bychom je zdržovali. Zatímco my se hrabeme teprve ze spacáků, tým A už vyráží. Jak je však vidět za 15 minut, start byl trochu přepálen a Jindra se vrací pro zapomenutou ledvinku. Dáváme si snídani a před devátou rovněž vyrážíme. Silnice se táhne kolem řeky. Dojíždíme do Kreševa, kde si u supermarketu dáváme snídani. S Fichtlem vyjíždíme o něco dříve, abychom v kopcí, který nás čeká, nezůstali pozadu. Jako každý den, začíná se dělat docela vedro, při stoupání se tedy snažím vždy asi po kilometru zastavit na chvíli ve stínu, abych si odpočinula. Na vrcholu jsem první, ale v závěsu 5 minut dojíždí Markéta, Meloun i Kuledo. Fichtl je poslední. Sjezd vypadá skvěle, ale jen do té doby, než se krásný nový asfalt změní na šotolinovou silnici ve výstavbě a v zápětí na úplně úzkou makadamovou cestu. Cestou potkáváme dělníky a stroje, je vidět, že silnice je ve výstavbě, jen nás zaráží, že začínají od shora a ne od spoda. Pod krásným vyjaduktem dojíždíme do městečka Tarcin, kde si dáváme skvělé grilované kuře. Fichtl si sjednává s místním podnikatelem odvoz do Koniče. Nechce se mu šlapat po hlavní silnici, kde nás navíc čeká ještě průjezd tunelem. My ostatní ale statečně šlapeme. Průjezd tunelem je tedy hukot. Proto vzápětí usuzujeme, že když jsme přežili, zaslouží si to přinejmenším jedno pivko. Stavíme u první hospůdky a dáváme si raději hned dvě, protože od Fichtla mezitím přišla SMS tohoto znění: "Konič - turisticky profláknuté město, nečekám a pokračuji po směru trasy". Bohužel nikdo z nás neměl mapu, takže jsme Fichtlovi dali pár pěkných jmen... Ale v zápětí došla druhá SMS a na náš dotaz kudy je to po trase se nám dostalo detailního popisu průjezdu městem. Sjezd do Koniče byl neskutečně krásný, škoda jen, že to bylo po hlavní silnici a člověk musel dávat velký pozor na auta. Z Koniče opět stoupání po málo frekventované silnici a relativně ve stínu. Výhledy za to šlapání však stály a opět sjezd k Boračku jezeru, kde už nás čeká Fichtl. Dáváme si točené pivko na molu u jezera a čekáme na tým A. S Markétou se mezitím koupeme - ona v jezeře, já pod sprchou u pláže. Poté padá rozhodnutí, že dneska už dále nejedeme. Po příjezdu Houby s Jindrou rozjíždíme malý večírek, dáváme si skvělou rybu a několik pivek. Na dobrou noc nám krásně kvákají žáby..
Komentáře
Okomentovat