Houbova Bosna 2012-deník II.část!

A dokončení od čtvrtka do pondělí...

---

Balkánská mise se překulila do druhé poloviny,moře ještě není na dohled,ale spolu se můžeme opět začíst do pokračování Houbova a Dančina komentáře.

Čtvrtek 14.6.

Houba:Ráno se odpojuji,že si dám opět jeden solo den a podél řeky Neretvy,kde se odehrává jedna z mála turistických atrakcí-rafting-dojíždím do vesničky Glavatičevo.Tady po snídani pokračuji dle mapy po silnici,která však nečekaně přejíždí řeku.Tak se vracím zpět a v kavárničce se ptám místních,kudy vede silnice na Nevesinje.Jeden starší říká,že silnice byla,ale od Bosenské války není.Dalo by se prý ten chybějící úsek projít s kolama,tak asi 2,5 hodinky,ale pokud tam nepůjde s námi nikdo místní,tak to nenajdeme…Druhý nám nejprve radí se vrátit tak 20 km přes velký kopec a tam po makadamu.Nakonec mi nachází ještě jednu cestu,kterou mi celkem přesně maluje na kus papíru.Zpátky 3 km po silnici,tam doleva,1,5 km tam vpravo,3km tam rovně a po dalších 3.km doleva.Vypadá to jednoduše,chlapík mne po dopití kafe doprovází autem na první odbočku,neboť bych jí sám asi nenašel.A má pravdu,jedna z mnoha odboček do lesíka,kolem které se tyčí cedule Pozor,miny by mě asi neoslovila.Tady čekám na zbytek týmu,který už vyrazil po snídani za mnou.Vítám je a jsem rád,že jim jako předvoj můžu ušetřit čas a km,které by zbytečně věnovali bloudění.Okolo 10 hodiny vyrážíme do kopce,po 1,4 km sjíždíme vpravo přes vyschlý potok a strmě stoupáme.

Po 3 km u opuštěných domů pauzička,doplnění tekutin a pokračujeme dále.Cesta stále stoupá a my se držíme opět levé cesty.Ta však po půl hodince jízdy a chůze končí náhle v lese bez náznaku pokračování.Takže zpět,brod blátem a na rozcestí vpravo.Tady po pár stovkách metrů další rozcestí,dokonce nám projíždějící auto potvrzuje,že jsme správně a máme jet nahoru.Jenže nečekaně po pár stovkách metrů další rozcestí,obě cesty vedou nahoru.U té doleva je vykřičník a nápis Pozor,i podle vyjetých kolejí stopař Fichtel určuje jako správnou tu doprava.My se na tom shodujeme a stále stoupáme.Směr sice není dobrý,ale čekáme,že se to otočí.Voda všem pomalu dochází,stejně tak i různé sladké tyčinky.Po necelé hodince se ocitáme vysoko nad hladinou Boračko jezera,u kterého jsme den předtím nocovali.Takže zpět a první doprava,která však po hodince končí nesjízdnou cestou,blátem a stádem asi 25 polodivokých koní.Ty na nás zírají stejně jako my na ně…Protože už jsme všichni absolutně bez vody,blíží se 15 hodina,tak se snažím jít bez kola za koníky pěšinkou s vidinou,že mě dovedou na farmu s vodou,neboť kůň není velbloud a vodu k životu bezpodmínečně potřebuje.Ale ani tudy cesta nevede,po kilometru chůze se koně rozprchnou po lese a je po naději.Poslední šance,a na tom se shodujeme,je se vrátit na křižovatku s cedulí Pozor a tam se držet vlevo.Nikomu se sice nechce ztrácet těžce nastoupané výškové metry,ale tohle je poslední možnost,jak se tam nezamotat.Naštěstí se tato cesta ukáže jako správná,takže někdy po 16 hodině jsme na hřebeni.A tam potkáváme pasáka ovcí s rodinou,jak si nese barel vody.Naprosto vyprahlý jsem přitahován jeho barelem,on mi ukazuje,že asi po 300 metrech loukou narazím na pramen s dobrou horskou vodou,kterou si i on odnáší do svého obydlí.Tuto radostnou zprávu volám zbytku za mnou a už se všichni ženeme k prameni.

S takovou chuti jsem se dlouho vody nenapil,stejně jako všichni ostatní.Škoda jen,že z toho není žádná fotodokumentace,parta pivařů lemtá vodu jako smyslů zbavená.Tady už máme vyhráno,po sjezdu za další vesnicí začíná asfalt,jsme zpět ve srbské části Bosny.A po dalších 20 km jsme v městečku Nevesinje,kde si dáváme zaslouženou večeři.Nutno říci,že tuto krizovou situaci všichni zvládli na výbornou,ani náznak dohadování či výčitek,všichni táhli za jeden provaz.Bravo,parto!Večer jsme vystříleli stádo Jelenů a po půlnoci ulehli na zahrádce podniku..

Na kole i pěšky asi 80 km.

Danka:Po vydatné snídani - smažená vajíčka vyráží i tým B, dneska opět obohacen o Jindru. Cestou se stavíme v obchůdku někteří na pivko, jiní zas na něco studeného. Jindra si kupuje navíc ještě jednoho Jelena, jako by tušil, co nás dneska čeká. Po pár kilometrech a Jindrově kaskadérském přejezdu lanového mostu se setkáváme opět s Houbou. Celou následující etapu krásně a výstižně popisuje Houba. Snad jen můj malý postřeh, že ačkoliv jsme všichni byli dříve či později na pokraji sil, hlavně těch morálních, všichni nesli toto bloudění, výjezdy a zase sjezdy statečně a s velice veselou náladou. Tyhle chvíle podpory a souznění stojí za to, aby člověk podnikal takovéto výpravy. Nutno ještě říci, že jsme za tento den nastoupali asi 1500 výškových metrů a dostali jsme se až do nadmořské výšky 1200 m.Horská studánka a voda jako křen nám opět vlily sílu do nohou a s neskutečnou energií jsme už zvládli dojet do Nevesinje. Večeře jak jinak než skvělá a Jelení střílení u místního borce na zahrádce bylo skutečně zasloužené.

Pátek 15.6.

Houba:Budíček je velmi brzy,majitel nás budí již po 6 hodině,neboť ráno se u něj zastavují místní na ranní kávu.Proto rekordně vyrážíme po snídani už v 7.30,což vzhledem k teplotám nad 30 st a skluzu v plánu asi 65 km není k zahození.Jsme ve výšce cca 900 m.n.m.,vzduch krásně svěží a my chceme ztrátu částečně dohnat.Asfalt se mění na makadam,ale cesta příjemně ubíhá.Jedeme po náhorní plošině,občas malý houpák,všude kolem osamocené domky a stádečka ovcí.Proto se nám zdá jako fata morgána krámek na horizontu,daleko odevšad,v 1150 m.n.m.,kde jeho majitel Vláďa prodává vše od piva přes košťata až po prací prášky.Boží místo,úplně nadšeni střílíme pár Jelenů a vědomi si odpovědnosti pokračujeme směr městečko Bileča.Nejdříve sjíždíme asi 7 km z kopce po serpentýnách,kde v údolí narážíme na perfektní asfaltku v cca 600 m.n.m.Teplo se stupňuje,porost okolo cesty tvoří plevelné akáty a my máme v poledne uctihodných 70 km.Tady se dělíme,kluci jdou na oběd,zatímco já s holkama se jdeme vykoupat do průzračného jezera.Svlažení výborné,piknik také,i když víme,že se opět budeme vařit ve vlastní šťavě při stoupání na bosensko-černohorskou hranici.Procedury v pohodě a hned v první vesnici perfektní hospoda s točeným Nikšičkem!Sem po chvíli doráží i kluci a jsme opět pohromadě.Další cesta by profilově šla,ale bohužel je silnice v rekontrukci a tak se dlouhé kilometry boříme v navezeném štěrku a vyhýbáme se obrovským pracovní strojům.Až v obci Vilusi martýrium končí,dáváme v koloniálu večeři a po pěkné asfaltce stoupáme a pak klesáme do Grahova,dnešního cíle.Tady perfektní sjezd,s Jindrou to vytahujeme až na 73 km/h.Večer klasika,střílení Jelenů.Nocleh domluven na dvorku za hospodou.Když tam o půlnoci uleháme,tak psi v kotci začínají pekelně štěkat a tak pán je nejdřív nechává nás očuchat a když ani toto seznámení s vetřelci nestačí,majitel je odváží za obec na svůj jiný pozemek.Borec.Místo aby vykopal ze dvorku nás!

Na kole asi 115 km.

Danka:Ranní probuzení hudbou z rádia v 6:15 hod. zahajujeme dnešní den. Spala jsem vedle Houby, který mi chrupkal do ouška, takže jsem se co chvíli budila. Po snídani vyrážíme, cesta vážně úžasně ubíhá, je nádherné ráno. Mě fascinuje ta flóra, která se na okolních loukách vyskytuje. Zde momentálně kvetou krásné jakoby kopertiny, vše je pestré a voňavé. I po makadamu se nám jede dobře a Houbou popisovaný krámek jak by řekli angličané: "In the middle of nothing" je skvělým důvodem pro zastávku. Jeleni se střílí dobře, jak by ne, když jeden stojí marku - ideální místo na nedělní nákupy s rodinou. Dlouhý serpentinový sjezd po makadamu musím 2x přerušit odskočením na záchod. Jeleni se tlačí ven a kodrcání to jen podporuje. Do údolí dorážím jako poslední, tvoříme zástup a mastíme to po rovince téměř 30 km rychlostí. Na poslední křižovatce před městem stavíme na rychlou pauzu a Houbův návrh na koupání mě zláká. Vyrážíme tedy ve složení 2 děvčata a Houba na koupačku. Dostat se k vodě bylo sice krkolomné, ale osvěžení a smytí potu stálo za to. Než se opět vyškrábeme na silnici, je osvěžení tatam a znovu se koupeme ve vlastním potu. Alespoň, že jsem uposlechla Houbova nápadu si namočit triko. Trochu v tom odpoledním žáru přeci jen chladí. Stoupání od jezere na hranici s Černou Horou jde pomalu, ale ani se nenadějeme a už jsme v Černé Hoře a poté v příjemné hospůdce s točeným Nikšičkem. Vzpomínky na dovolenou v Černé Hoře v r. 2005 se mi vrací a vychtnávám si tohle pivko. Následná etapa po silnici ve výstavbě byl jak zlý sen, ale všechno je vždy o vůli a tu my všichni měli na rozdávání, takže i tento nepříjemný úsek je brzy za námi. Následná večeře na kamených schodech a úžasný sjezd do Grahova byl příjemným zakončením krásného dne. K večernímu střílení Jelenů jsme od místního gazdy dostali exluzivní pršut. V noci tak trochu bdím, je mi hrozná zima.

Sobota 16.6.

Houba:Ráno se budíme opět celkem brzy,rádi bychom dnes dojeli k moři kratší variantou do Petrovacu,asi 20 km před Barem.Dělíme se,já s Jindrou si do celkem náročné etapy v kopcích vkládáme ještě výjezd na Jezerski Vrh v NP Lovčen do výšky 1552 m.n.m..Úvodní část vede úzkou asfaltkou tak akorát pro jedno auto ,v údolích jsou rozesety romantické osady s kamennými kostelíky.Pouze ve sjezdech se musí jet hodně pomalu,při potkání protijedoucího auta to zavání nepříjemnou kolizí.Naštěstí provoz tu není skoro žádný,za celé dopoledne potkáváme asi 5 aut.Stále mírně stoupáme,v sedle před Cetinje vidíme za sebou zasněžené vrcholky velehor Durmitor.Následuje nádherný sjezd po silnici do Cetinje,kde po doplnění energie vynikající pastou carbonara střádáme plány na vyjetí na Jezerski Vrh,čeká nás 900 výškových metrů na 20 km.Já Jindrovi navrhuji,abychom jeli jen nalehko,protože se budeme vracet stejnou cestou do Cetinje.Ale on chce jet v rámci tréninku natěžko,takže já samozřejmě nechci vypadat vedle něho jako slečinka a jedu také tak.Je přes 30 st a říkáme si,že to snad vystoupáme do 3 hodin.Už po pár stovkách metrů se mi Jindra pomalu vzdaluje,každý si jede svoje.Po 6 km je závora,kde se platí za vstup do parku 3 Eura.Byla to celkem vítaná pauzička,Jindra mi opět trochu poodjíždí,já zjišťuji u chlapíka na vstupu,že po dalších 7 km je pramen s dobrou vodou,což se bude hodit.Už teď mám v litrovém bidonu sotva třetinu.Kopec se jede nad očekávání dobře,není ani moc prudký.U pramene se občerstvuji,máčím triko do vody a schlazuji se.Už vidím nad sebou vrchol s kamenným mauzoleem básníka Něrgeše.Závěrečná pasáž se utahuje,pomalu dojíždím Jindru,který dostává lehké střevní potíže a jednou si musel odskočit do lesíka.Poslední km je prudce nahoru,jedeme 4,5-5 km/h.V poslední serpentýně zbytek sněhu,tak se tam fotíme.

Celý výjezd jsme nakonec zvládli za 2 hodiny,což považuji za neuvěřitelné.Nahoře necháváme kola a jdeme tunelem po schodech k mauzoleu,nastoupáme dalších 100 m.Tady kromě samotného mauzolea,do kterého nejdeme,se nám naskýtá neuvěřitelný kruhový výhled přes celou Černou Horu.Pod námi hluboko zaříznutý záliv Boka Kotorska,pohled jak z letadla.Na východě Skadarské jezero a vysoké zasněžené pohoří Prokletie na hranicích s Albánií,na severu majestátný Durmitor…Nepopsatelná nádhera….

V restauraci dáváme vrcholové pivko a sjíždíme nekonečný sjezd do Cetinje.Tady za městem v kopci dojíždíme zbytek expedice a společně se přes kopeček blížíme k moři.Cestou vidíme 2 želvy a po výjezdu na poslední sedlo už vidíme moře a čeká nás závěrečný sjezd do Petrovacu.Ve vedlejší Buljarici se nachází kemp,kde budeme za 3 Eura spát pod širákem a v hospodě nám už chystají stoly na zahrádce pod velkou televizí na sledování posledního fotbalu o postup ze skupiny Česko-Polsko.Pijeme točené Nikšičko,fotbal taky dopadá na výbornou,takže nám je neskutečně krásně.

Na kole 140 km.

Danka:Snidáme v místním krámku. Již druhým dnem snídám chleba a jogurt, což je pro mě ideální kombinace. Z Grahova stoupáme po velice málo frekventované horské silničce. Houba s Jindrou se oddělili hned na začátku a my ostatní jsme se tak roztahali. Já a Fichtl jedeme v předu, následování Melounem, Markétou a Kuledem. V první vesničce si v nenápadné putyce dáváme Colu a pivko a dotáčíme vodu do lahví. Silnice se krásně vine, klikatí, stoupá a zase klesá, zaříznutá do skal. Dolů jsou krásné výhledy na malé vesnicky, domky a políčka. Dojíždíme do vesničky Resna, kde se zjevuje na křižovatce hospůdka. S Fichtlem stavíme a čekáme na ostatní. Oba se občerstvujeme nealko pitím. Zatímco Markéta, Kulédo i Meloun po dojetí do sebe sázejí tři Nikšička. Začíná být neúprosné vedrou. Silnice se opět klikatí a stoupá, ale asi po 10 km nás čeká dlouhý serpentinový sjezd do Cetinje. Máme krásné výhledy na Skadarské jezero (původně jsme si mysleli, že už je to moře, ale Houba nás k později opravuje) a na město Cetinje.

Od Houby dostáváme SMS s doporučením restaurace, kam si máme zajít na oběd. Ve městě je ještě větší vedro, usedáme do měkkých ratanových křesel a objednáváme si pivko. Po dlohém studování jídelního lístku se shodujeme, že si všichni dáme nabízené skopové s bramborem. Já za sebe musím říci, že takovou dobrotu jsem dlouho nejedla a že mám u rodičů skopové téměř při každé návštěvě. Na výjezdu z města nás dohání Jindra i Houba, kteří jsou hrdinové dne, neboť pokořili nadmořskou výšku 1560 m n.m. Pak už jedeme všichni pospolu pohodovým tempem, ve vinařství dáváme pivka a já víno a čeká nás poslední výjezd před tím, než spatříme moře. Dneska je předposlední den a já musím říci, že den ode dne se moje tempo zrychluje a být tu ještě týden, budu v pohodě stačit týmu A. Výhled na moře a následný sjezd je skvělý. Ještě že je to ten poslední, Jindrovi totiž odešla i přední brzda a tak mám pocit, že už brzdí jen očima. Večerní posezení u fotbalu a dvou litrů vína je takový rozevlátý. Mám kuráž, takže dojde řada i na odcizení půlitru s logem LAV. Večírek se opět vydařil. Konečně je v noci teplo a já spím jak dudek.

Neděle 17.6.

Houba:Ráno se pod olovovníky budíme celkem brzy,po snídani jdeme na 300 m vzdálenou pláž.Kromě Fichtla všichni zkoušíme moře,teplota výborná.Kluci po jedné koupeli začínají nudit a jdou do hospody na pivko.Opravdu nejsme plážoví povaleči.Já s Dankou si dopoledne užíváme v moři,v poledne odjezd ve 35 st do Baru.Cestou potkáváme sólo cykloturistu z Frankfurtu nad Mohanem,který jede až do Istanbulu.Má na kole snad 50 kg, a tak si pomáhá elektromotorkem.Z kopce usilovně brzdí,neboť si při brždění dobíjí baterii.Je už v penzi,takže má čas až do 20.července,přičemž z domova vyrazil počátkem května.Ohromeni délkou jeho cesty se jeví našich 10 dní jako nic.To ale ještě netušíme,že za chvilku potkáme páreček Korejců,kteří před rokem vyjeli z domova,chtějí v létě navštívit OH v Londýně a potom projet celou Afriku až na jih.Pak je láká Jižní Amerika a když tam už budou,tak to projet až do té Severní…Myslím,že další 2 roky mají co dělat….Vyměnili jsme si kontakty,takže pokud by jeli přes Prahu,tak dají vědět a zajdem na pivko.

V Baru nejdříve jedeme na nádraží,kupujeme jízdenky do Noveho Sadu,skupinová sleva sráží cenu na krásných 18 Euro a jedeme na prohlídku Stareho Baru.Ruiny hradu jsou ohromné,starobylá ulička plná hospod a restaurací a naprosto bez turistů.Dáváme výborné jídlo na grilu,kupujeme domácí olivy a čas už nás opět tlačí na nádraží,odjezd vlaku je v 17.00.

U nádraží kupujeme pivko do vlaku,nakládáme všechna kola do jednoho kupé.Pro nás dokupujeme další kupé na spaní a cesta může začít.Na 160 km trati na srbské hranice trať stoupá a klésá,jede přes 106 mostů a projíždí 107 tunelů.Celou cestu sledujeme z oken a důkladně se zavlažujeme pivkama.Večírek nabírá obrátky,od obsluhy vlaku kupujeme další a další Budvary,takže si ráno nemůžeme vzpomenout,v kolik jsme šli spát.Až průvodce lehátka nám říká,že to bylo po 23.hodině….

Na kole asi 30 km.

Danka: Ranní sprcha je skvělá, jen mi pak nejde otevřít kabinka, tak se musím svým "Halo je tam někdo" dovolat pomoci. Houbův itinerář na poslední den - Flákání u moře, vzali hlavně chlapci doslova. Po nezbytném koupání v moři zmizeli do stínu místní hospůdky a rozjímali u pivka. Já s Houbou se střídavě pečeme na slunku a koupeme v moři. V mezičase si stačím ještě nasbírat asi kilo oblázků, které si chci dovéz domů ke kytkám. Na posledních pár kilometrů do Baru vyrážíme v pravé poledne. Můj teploměr na sluníčku ukazuje i 41 st. Jet po hlavní silnici do kopce v této teplotě je vražedná kombinace. Ale nakonec vše zvládáme a dostáváme se do Baru na nádraží. Po menších logistických trablích se všichni shledáváme ve Starem Baru v příjemné

taverničce, kde si dáváme oběd a loučíme se tím tak pro letošní rok s Balkánem. První dvě hodiny cesty vlakem, jsme všichni vykloněni z okýnek a pozoruje nejdříve Skadarské jezero a pak údolí řeky Moračy a okolní hory. Poté už se večírek rozjíží naplno. Opět jsem dneska přešla na víno a u obsluhy si kupuji moravské Svatovavřinecké. Jsme všichni takoví rozverní a veselý.

Pondělí 18.6.

Houba: Dopoledne máme v Subotici 2 hodiny čas při čekání na připojení na Avalu,takže vyrážíme do města na pivko a snídani.Centrum je opravené a jedna zahrádka střídá druhou.Po hodince se vracíme zpět k vlaku a po vstupu zpátky do Unie vlak zrychluje ze srbských 50 km/h na maďarských 80 km/h.V Budapešti dochází k poslednímu přepřahu,my vybíháme na již zmiňovaný výborný kebab a pivko a ještě všichni na chvíli uleháme.Budíme se na Slovensku před Bratislavou a když jedeme 140 km/h,zdá se nám,že téměř letíme.Jaký opak proti návratu ze západu,kde se nám po německých 230 km/h při příjezdu na naše koleje zdá,že se ploužíme….

Jako vyvrcholení naší 29 hodin dlouhé cesty bych viděl okamžik,kdy Fichtel někde za Kolínem přináší z jídelňáku poslední sadu orosených Jelenů.Ve vlaku se už loučíme,neboť se snažíme po příjezdu ve 22.17 na hlavák chytit každý svoje přípoje domů.Benešovští to ve 22.20 nechytají,my ve 22.21 opouštíme peron,rychlojízdou kolem pošty zadem na Masaryčku,náš vlak stojí bohužel na 2.nástupišti,akorát zavřel dveře,ale zahlédl nás a pustil dovnitř,odjezd 22.24!Paráda!Všichni vystupujeme v Počernicích a dáváme vysněné Bernardy Na radosti.Jedu do Čelákovic vlakem o hodinku později a strašně se těším domů.

Game over!Na kole 2 km.

Danka: Poté co jsem si včera nenamazala nárty opalovacím krémem, mám je celé spálené na raka a navíc oteklé, takže jsem ráda, že chodím. Pokud to jde, chladím si je studeným pivem v plechovce. Palačinky a káva v Subotici jsou vynikající a po všech těch smažených jídlech to sladké přijde vhod. Cestu vlakem víceméně trávím v ležaté poloze, klimbám či pozoruji z okénka srbskou a poté maďarskou placku. Čas ubíhá a pomalu se chystáme na výstup na hlavním nádraží. Jak už psal Houba, Fichtlův nápad střelit ještě poslední Jeleny byl skvělým týmovým zakončením letošní Akce kola. Bleskový výsadek na hlaváku nám bohužel nepomohl a vlak jsme nestihli. Zašli jsem tedy koupit bagetu, pak se rozloučili s Fichtlem, kterému do Uhříněvse jel vlak o 30 minut dříve. Příjezd do Benešova o půl jedné a noční přesun do Divišova se zadařil, ve tmě a vlahém vzduchu se šlapalo dobře. Příjezd do Divišova ve dvě v noci tak uzavřel kruh, který jsme před 10 dny s Jindrou započali.

Na kole 16 km.