Dusič:Tak jsem to konečně hodil na papír...
Nejpovedenější akce prý bývají ty, které se neplánují. Pokud to tedy platí, tak výlet do Kodaně na Sydkystmaraton byl tím pravým příkladem.
Houba se o něm zmínil poprvé na horách (kdy do startu zbýval necelý měsíc), a už ani nevím u jakého to bylo piva. Samozřejmě mi to nejdříve přišlo jako bláznivý nápad, kterými umí Houba bohatě zásobovat celé své okolí, ale postupem času, stoupající hladiny alkoholu a důrazné pobídky mojí ženy mně to tak šílené nepřišlo. No prostě- nakonec slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že pojedeme spolu. Později mi Houba ještě sdělil sladké tajemství, že tuto nabídku dal již přede mnou Broskvičce, že nikdy v cizině vlakem nebyla, a že jede taky. Jaké to muselo být vnuknutí, protože nebýt právě jí, tak nemáme s Houbou na tento výlet snad jedinou obrázkovou vzpomínku neb jsme fotolajdáky.
Doba mezi dnem, kdy došlo k domluvě na život a na smrt, a dnem odjezdu byla vyplněna nepravidelným tréninkem, kterému nelze upřít snahu a chuť, ale spíše objem. Nakonec ale dobrá věc se podařila, kdy jsem si týden před závodem střihnul testovací deseti kilometrový běh, který dopadl nad míru dobře (osobním rekordem), takže jsem odjížděl s pocitem, že to nějak špatně nedopadne.Cestu vám popisovat nebudu, myslím že Houbův popis je více než dostatečný.
Co se týče samotného půlmaratonu byly vlastně moje pocity velmi shodné s Houbovými- na startu neskutečný vítr, zima a moře běžců, mezi kterými jsem sobě rovného hledal jen velmi těžko, a to i o několik věkových kategorií výše. Doba od příchodu do místa konání do samotného startu uběhla jako voda, vyplněna tradičními rituály, které se moc nehodí zde popisovat, o to víc je ale každý běžec rád, když proběhnou hladce a včas.
Na startu nás byla asi tak trojnásobná grupa než maratonců, já si způsobně vlezl až na chvost, abych nebyl hned na úvod smeten (fyzicky i psychicky). A fakticky jsem tam zůstal až do cíle.
Úvodní pocit síly byl záhy vystřídán pocitem, že to bude spíš boj, než cokoli jiného- prudký, studený a hlavně nárazový vítr znepříjemňoval běh, jak jen mohl. Po krátkém boji však přichází první občerstvovačka, a na ní mnou oblíbená cola. Polykám několik lahodných, jaksepatří ledově vychlazených doušků, a pro prevenci hladu beru jakýsi bonbón velikosti i barvy třešně. Jaké je ale moje překvapení, když je zmrlý na kost a chutná po pendreku! Rychlostí blesku letí ven a já doufám, že ta protivná chuť rychle zmizí. Naštěstí se tak děje a já jsem rád. Do dalšího bčerstvení na 10. kilometru nic extra, pak to ale přichází. Stánek nebyl až na 10. kilometru, jak by být měl, ale cca o kilometr dříve, schován v zástavbě. Za chvíli jsem pochopil proč... Po občerstvení (cola, banán) jsem se krátkým podběhem dostal na cestu vedoucí až do nevidim pořád rovně, v pustině a hlavně přímo proti větru. Bylo to jak náraz do zdi! A teď odhadem 2 kilometry proti tomu? Cha, to se nemůže podařit... Dneska už to všichni víte, že to dobře dopadlo, ale já v tu chvíli moc nevěřil. Byly to možná moje nejpomaleji uběhnuté kilometry od té doby, co běhám. Na druhou stranu ten pocit, kdy se trať pak otočila po větru, byl k nezaplacení.
Po dalším občerstvení na 15. km se opět, stejně jako v Praze, dostavila bolest v kyčlích, která při své největší intenzitě v podstatě znemožňuje odlepit nohy od podložky. Ale to trvá jen chvilku, pak si tělo dá říct a běží dál. Navíc na 17. km čeká hned další občerstvení, kdy nohám několika cviky ulevuji. Kolem 19. km chvíli jdu, bolest sílí, ale pak to najednou jde a běžím, no spíše rychleji jdu, až do cíle. Kousek před cílem mě dobíhá Houba a ničí moje předsevzetí vezené z Prahy, že mně nesmí dát kolo. Jsem trochu naštvanej, na sebe, ale rychle počítám, že Houba musí mít slušný čas a rychle na něj volám několik povzbuzujících slov. Nevím, jestli je slyší, vypadá hrozně ..
A konečně cíl- poslední metry na tartanu jsou za odměnu, a těch několik povzbuzujících slov v dánštině taky jen tak nezapomenu. CÍL! Padám k zemi, nohy dost! Ale hned vím, že to stálo za to! Začínají se vyplavovat endorfiny a já se přiblble usmívám, protože jsem to dal.
Zbytek opět odkazuji na Houbův popis, mám jen jednu poznámečku- běžet se druhý den po závodě jen tak na hodinku proběhnout, v počasí, kdy by psa nevyhnal, je Houboblbina největšího kalibru. To se na mě Petříku nezlob
Komentáře
Okomentovat