Balkánský deník

Můžete v klidu pročítat a vrátit se o pár týdnů zpátky...

---

S napjatým očekáváním otevírám dnešní poštu a mezi balením na další vysočanskou výpravu pročítám Houbův a Dančin příspěvek z proběhlé Akce kola Balkantour 2013.Samozřejmě opět balím v podstatě na poslední chvíli,nakoupeno taky ještě nic a tak chvílemi odbíhám k počítači a snažím se nějak uspořádat balkánský příspěvek na stránky.Redakčně nekráceno,Houbův článek dokreslují Dančiny komentáře a pár fotografií..

Balkánské putování 2013

Rok se sešel s rokem a naše mírně pozměněná partička se v sobotu,8.června,v počtu 8 osob sešla v Praze,aby vyrazila vstříc dalším dobrodružstvím na Balkán.Chyběl tradiční účastník Kuledo,naopak naši partu vyztužili navrátilec Novale,který už v prapočátcích Akci kola absolvoval a velezkušený všesportovec Milan,který byl na Akci kola poprvé.Cyklista,který léta objížděl různé silniční poháry,má neuvěřitelnou výkonnost a do naši party skvěle zapadl.

Odjezd letos proběhl v klidu a všichni jsme dorazili na vlak včas.Cesta probíhala v pohodě,čas se trávil popíjením piva a hraním karet.Drobná komplikace byla v srbské Subotici,kde byla nejprve vysazena Venezuelanka bez srbského víza a nakonec vyřazen 1 vůz pro technickou závadu.Náš příjezd do Stare Pazovy byl tak asi 40 minut opožděn,takže přesun cca 15 km do vesničky Popinci proběhl za naprosté tmy.Tady probíhal rušný večerní balkánský život,omladina se shlukovala na lavičkách ve sešeřelém parčíku a my usedli do místní podniku,který se stal i naším nocležištěm.Podsedáky ze židlí podniku nám příjemně změkčili podlahu,takže se spalo jako v peřinách.

Neděle: Na dnešní lehčí etapku vstáváme ráno a po ranní kávě brzy vyrážíme.Prvních 40 km do města Šabac je v naprosté rovině srbské Vojvodiny,takže cesta rychle ubíhá.V Šabacu přejíždíme řeku Sávu a krajina se začíná trochu vlnit.V pohodovém tempu nikoho nezlákám na delší trasu,tak se sám odpoutávám a za městem Valjevo začínám stoupat do zimního střediska Divči Bare,které se nachází v cca 1050 m.n.m..Kopec z nížiny to je vydatný,místy se dost trápím a zastavuji u pramenů vytékajících z úbočí kopců.Nakonec si v hotýlku dávám vrcholové pivko a jedu okruhem proti zbytku naší skupiny.Ta nakonec zůstává kousek za Valjevem,takže je potkávám až za tmy v místním lokále.Chlápek,co nás obluhuje,je dost podivný.Po mém příjezdu mu po chvilce dochází pivo a když si chceme dát vívo,tak nám to rozmlouvá se slovy,že se to nemá míchat.Nakonec z něj nějaké dostaneme,ale je fakt divnej.Pohupoval se a polehával ve svém lokálu a v podstatě o hosty asi nestál.Dostal přezdívku Starý Brůna a Danka,která chtěla původně přespat v lokále,před Brůnou raději prchla ven.V dálce lítají blesky a hodně se rozfoukalo,ale nakonec noc za sucha přežijeme na dvorku za hospodou.Já ujel nakonec 180 km,zbytek skupiny asi 120 km.

Danka: Houba sice píše lehčí etápka, ale když se hned ráno za sebe všichni navěší do háku a 30 km rychlostí mi mizí z dohledu, říkám si: "Sakra mám já tohle zapotřebí". Ale co mám dovolenou, tak si šlapu svým tempem, však oni na mě někde počkají. Je teplo, cestou ze Šabacu do Valjeva vymetáme hospůdku a jeden krámek, o kterém později Houba prohlásí, že to byla už zbytečná zastávka, ale Milan a Markéta tam skvěle zapadli mezi místní, takže se nám to drobet protáhlo. Ve Valjevu si dáváme kopu masa v pěkné restauračce u řeky a s nacpanými břichy prudce stoupáme z města. Nocleh dost barvitě vylíčil Houba a opravdu to byl zajímavý zážitek. Já snad jen dodám, že tento večer jsem naváhala vytáhnout svoji čepici. Brala jsem si jen jen tak pro případ a hle naskytl se hned první večer..

Pondělí: Po ránu nás čeká výjezd do sedla Bukovi 759 m.n.m.,přes které jsem se včera vracel z Divči Bare.Tady občerstvení,já jedu do Požegy zadní silničkou přes Tomatino Polje a Ježevicu,ostatní po hlavní přes Kosjerič.Silnička se pěkně klikatí mezi políčky,vesničky jsou malebné a poklidné.U pravoslavného kostelíku zastavuji a hned mě chlapík,který kostelík upravuje,zve na místní rakiju a dělí se se mnou o svůj oběd.Nechci ho urazit a tak 2 rakije končí ve mžiku ve mně….Vřele se loučíme a já uháním za ostatními,které za Požegou skutečně dojíždím.Společně se dostáváme přes městečko Ivanjica do Medurečje, kde nakonec nacházíme hospůdku se vším,co potřebujeme.Sice jsme si nejprve najeli přes 10 km hledáním jiného podniku o vesnici dále,ale nakonec se vracíme a večer uleháme na louce vedle podniku.Najeto asi 120 km.

Danka: Hned po ránu si Jindra "ladí" svoje kolo neb po nočním přesunu Divišov-Benešov, který jsme museli v sobotu v noci absolvovat zjistil, že má zadní kolo mírně rozpletené. Daří se mu to dát do kupy, takže při výjezdu do sedla Bukovi kolo již nevydává divné zvuky. V sedle je příjemná hospoda a sympatický hostinský. Houba nám po chvíli odjíždí směrem Tomatino Polje, my ostatní poté po hlavní silnici míříme přes Kosjeriče do Požegy. Máme to z kopce a pak mírně po rovině. Fichtl se nám brzo ztrácí, my se stavíme ještě na krátké občerstvení a podezíráme ho, že si cestu zkrátil vlakem. Čeká na nás na začátku Požegy, kterou pak už společně projíždíme. Zhruba 3 km za městem stavíme u pěkné restaurace na oběd a dojíždí nás i Houba. Společně už poté projíždíme zvlněnou krajinou, kde mě uchvacují všudypřítomné sady malin. Úplně vidím, jak bych z nich vařila marmeládu, šťávu a bůhví,co ještě

Večer Markéta v hospůdce objevila na záchodě sprchu, takže máme alespoň my dvě možnost rychlé očisty, která opravdu přijde vhod.

Úterý: Dnes nás čeká opravdu horská etapa přes sedlo 1560 mnm pod horou Jankov Kamen.Tuto cestu si zpestřujeme hned z úvodu minutím správné silnice,takže když se náš asfalt mění po pár kilometrech stoupání na makadam a místní nás raději vrací zpět na asfalt,nám se nechce ztrácet těžce nastoupané metry a pouštíme se s mapou 1:375 000 do dobrodružství v horách,kde se ani místní úplně nevyznají…Pořád dost stoupáme a v kombinaci s horším povrchem máme za 3 hodiny dřiny najeto asi 18 km.Začínáme sjíždět do údolí,když Fichtel zahlédne dřevorubce v lese a ptáme se jich na cestu.Naštěstí nás včas vracejí zpět,protože zjistit náš omyl až dole by mělo fatální následky.Ke všemu se spouští

první bouřka,takže rychle stoupáme zpět asi 2 km na místo našeho omylu a po dalších asi 4 km nacházíme naši asfaltku,po které jsme měli od rána stoupat.Teď tedy komfortně dostoupáme do 1560 m.n.m.,když přichází další bouřka,před kterou se schováváme pod střechou zavřeného hotelu.Máme všichni dost hlad,takže když po hodině déšť neustává a nebe se zatáhlo úplně,v pláštěnkách vyrážíme do městečka Duga Poljana.Teď už jsme na jihu Srbska,kde žijí převážně muslimové,a tak se nabízejí pohledy na minarety a mešity.Cesta byla dost náročná,rozbitý makadam,takže ani sjezd do města moc rychle neubýhá…Tady se posilňujeme pečeným jehněčím a pivkem, místní policista nám zkouší zajistit nocleh pod střechou ve 25 km vzdálené vesnici Bunari.Venku se déšť mění v liják,takže se klukům moc nechce.Nakonec ale hlasováním volíme jistotu noclehu pod střechou a v lijáku vyrážíme.První půlka po asfaltu ubýhá rychle,ale druhá po rozbitém makadamu je na morálku a poslední dojíždí v opětovném dešti už za tmy…Nejprve sušíme boty v kuchyni u trouby a čekáme,že přespíme opět na zemi podniku.Fichtel se tam výborně baví s místníma téměř plynou srbštinou.Když se chystáme spát,tak se teprve dozvídáme,že pro nás připravili postele ve 2 pokojích nějaké zchátralé ubytovny asi 300 m od podniku.Kola necháváme uvnitř a místní nás pod vlivem dovážejí auty na ubytování,které trefně nazýváme vyhlazovací tábor.Je to za vysokou bránou,elektřina odříznuta,voda odpojena,snad jen nápis Arbeit macht frei tu chybí….ale máme povlečeno,takže spaní to je za 5 euro nakonec docela luxusní.Na kole náročných 78 km.

Danka: Po ranním sušení spacáků a dobré kávě vyrážíme na zmiňovanou horskou etapu. Stoupák je to slušný, hodně mi to připomíná naše loňské bloudění, ale i tak je nálada v týmu dobrá. Dokonce si děláme menší piknik. 70 litrů je 70 litrů, a tak taháme s Jindrou z našich brašen salám, klobásu i chléb. Občerstvení přijde všem k chuti. Pak už zase stoupáme. Odměnou jsou nám barevně rozkvetlé louky a krásné výhledy na ostatní kopce. Toto se však ani ne za dvě hodiny mění a začíná pršet. Zatím z toho nejsme skleslí , to však netušíme , že déšť nás neopustí po celý zbytek tohoto a i celý následující den. Zastavení na skvělé jehněčí a vidina teplé postele většinu z nás vyburcuje k pokračování do Bunari, takže hlasováním pět ku třemi vítězí varianta pokračovat i v dešti. Myslím, že se to vyplatilo, večer to byl fajn a spánek v posteli byl jedinečný. Nutno ještě dodat, že při této etapě Novale totálně sjel brzdové špalíky a nebrzdila ani přední ani zadní brzda. Milan píchl zadní kolo, takže bylo co spravovat. Naštěstí Houba měl náhradní špalíky, takže Novale po rychlé opravě mohl zase bezpečně vyrazit na novou etapu.

Středa: Ráno se budíme do zataženého sychravého ráno,mží a mraky jsou nízko.Po nezbytné kávě a pár sušenkách se pouštíme do jízdy pěknou krajinou náhorní plošiny,pohybujeme se okolo 1000-1100 m.n.m.,všude zelené pastviny a okolo se vlní meandrující říčka.Za deště sjíždíme do městečka Tutin,všichni již řádně mokří a zmrzlí.Bereme za vděk ohřátím v místní kafaně,kde mají opravdu jen čaj,kafe a nealko,což Markéta nese dost těžce.Ceny kávy jsou směšně nízké,v přepočtu asi 8 Kč.Po rozmrznutí a nákupu se vydáváme proti proudu řeky Ibar do města Rožaje,které leží již v Černé Hoře.Tato silnice projíždí několika tunely a rozbouřená říčka hučí místy i více než 100 metrů pod námi v nepřístupných soutěskách.Už zase regulérně leje a do Rožaje přijíždíme promoklí.Občerstvujeme se v místní pizzerii a chystáme se na závěrečný výjezd do sedla 1795 m.n.m. na hranici do Kosova.Nebýt nevlídného počasí,tak by to mohl být pěkný výjezd,ale za soustavného deště to bude jenom o překonání sedla.Krátce po vyjetí Fichtel ještě v Rožaje zastavuje taxi a za cenu 15 euro se nechává dovézt do sedla.Všichni ostatní si to chtějí vybojovat sami,a tak roztroušeni v kopci šlapeme.Já těch 18 km dávám asi za 2 hodiny,na hranici s Kosovem vše probíhá standartně,policisté v zimních bundách a na teploměru 5 stupňů C.Bohužel výhledy žádné,jedeme v mracích.Teď nás čeká asi to nejhorší,promočeni přetrpět dlouhý sjezd,stále leje,brzdové špalky ubývají….Nohy mám úplně zmrzlé,ale docela to utíká.Okolní 2500 metrů vysoké vršky kopců jen tušíme,občas se objevují sněhová pole.Po projetí Kosovskou celnicí(vzdálenost mezi oběma částmi hranice byla asi 8 km) přestává pršet a je citelně tepleji.Před první hospodou na samotě nás už vítá Fichtlovo kolo.Postupně všichni v pořádku dojíždíme,převlékáme se do suchého a sušíme se u rozpálených kamen.Všichni se klepeme jako ratlíci,než se tělo pořádně prohřeje.Ale teplá polévka i další chutná krmě nás dostává do pohody.Pijeme kosovské pivo Peja,asi nejlepší pivo za celou akci.A když nakonec přes jazykovou bariéru(obsluha mluví jen albánsky)usmlouváme přespání přímo v lokálu za 10 Euro na osobu,tak se rozjíždí největší večírek na Akci.Je vidět,že jsme všichni rádi,že to máme za sebou…Na kole asi 90 km.

Danka: Albánští klučíci byli fakt skvělí. Dodnes nevíme, zda to bylo naším skvělým přízvukem či jejich přílišnou aktivitou, ale při jakémkoliv objednání jídla, jsem vždy dostali buď něco jiného nebo to donesli na stůj nejméně 5x. Místo salátu to byla polévka, ke snídani namísto 2 omelet jich na stůl přistálo 5 a podobně. Ale jídlo bylo dobré, tak to vždycky zmizelo ze stolu cobydup.

Čtvrtek: Ráno trochu cítíme následky včerejšího večírku,někdo posnídá i pivko a poté dokončujeme sjezd do města Peja.Tuto západní část Kosova monitoruje KFOR west,toho času pod velením Italů.

Ve městě se jich ptáme na cestu,jsou velmi vstřícní a v případě jakýchkoli potíží máme navštívit jejich jednotku ve městečku Junik.Sem se dostáváme celkem pohodově v rovině zdejšího polje a kromě pár vojenských aut nic zajímavého nepotkáváme.V Juniku dáváme oběd, zmocňujeme se na památku pulitrů pivovaru Peja (pijeme tu první točené pivko za celou cestu) a blížíme se k albánské hranici.Tady vše probíhá také standartně a já se odděluji,neboť bych rád projel část údolí řeky Valbona.Nikoho jiného nezlákávám,tak si sám vychutnávám sjezd až do městečka Bajram Curri.O tomto jsem již četl v knize od Honzy Vlasáka,který má Albánii projetou jako málokdo a který ho nazval albánským Mogadišem,kde se potulují tlupy dětiček,které žebrají,kradou a občas hází kameny….Projíždím hned zpočátku kolem polorozpadlých domů,silnice rozmlácená,že se jede krokem do kopce i z kopce….Pořvávání z domů se snažím nevšímat,ale přibíhající cikánští výrostci okolo 13 let žebrají,ze všech stran ošahávají kolo i brašny….Když se stejná scéna opakuje na 500 metrech ještě dvakrát,tak to radši obracím zpět.Přijít o peníze nebo pas se mi nechce,nerad bych si ho jel vyřizovat do Tirany.Místo toho se vydávám po jiné silničce přes osady,kde vlastnit kravku je majetek a vidím lidi,jak si nesou z městečka na ramenou 10kg cukru jako poklad.Pod stromem zastavěj,pokouří a pak jdou další kilometry až do svých domků na konci světa…

Po návratu na plánovanou trasu dojíždím skupinu pod Bajram Curri a jsem moc rád,že je zase vidím.Společně pokračujeme do vesnice Fierze,kde tento pohodový den také končíme.Spíme u hospůdky na břehu Valbony ve výšce pouhých 200 m.n.m..Zítra se rozdělíme,5 z nás pojede okolo horní přehradě na řece Drin,Fichtel,Danka a Jindra si ráno přivstanou a poplují asi 40 km trajektem po prostřední přehradě na Drinu.Byla to odpočinková etapa,najeto asi 90 km.

Pátek: První skupina vyjíždí okolo 8 hodiny,chceme nastoupat ztracené metry ještě za příjemné teploty.Ale nedaří se nám nakoupit zásoby,zejména vodu na půl dne,protože nás čeká asi 60 km v téměř liduprázdné krajině.Nakonec místní obchod přeci jen otevřel,nakupujeme vše potřebné a sjíždíme na most přes Drin pod ohromnou snad 100 m vysokou hrází.Stoupání to je na úvod výživné,nahoře u vršku hráze stojí zázemí vodní elektrárny a příjemná hospůdka.

Potom stále ještě stoupáme do výšky asi 700m.n.m..Tady se z ničeho nic objevuje otevřený obchod s mžourající žárovkou,kde v televizi běží předvolební kampaň před albánskými volbami a chlapík tu prodává vše od piva přes drogerii až po klíčenky Forza Juve.Občertvujeme se a cesta teď střídavě klesá a stoupá a nábízí úchvatné výhledy na hladinu horní přehrady,kterou z jižní strany objíždíme.Asi na 40.km se objevuje nová luxusní restaurace s medvědy,jezírky a kde se v poledním žáru občerstvujeme.Je tu přenádherně.Dole modravá voda,nahoře zasněžené vrcholky velehor Prokljetie….

Těsně před koncem téhle silničky se dostáváme nad 900m.n.m. a vjíždíme na hlavní cestu Kukes-Skadar,která je ale úplně bez provozu.Tady sjíždíme dolů přes městečko Fushe Arez,abychom zase mohli vystoupat do městečka Puka(890mnm),kam se dostáváme celkem unaveni asi v 18.30.V místní hotelu dokonce vaří svoje pivko,které rádi ochutnáváme.Markétě se zdá slabé,i když dle číšníka,který mluví dobře anglicky,má 5,5%.Tady zjišťujeme,že zbylá trojice měla defekty a sedí v hospůdce asi 25 km od nás.Ale dojednává tam nocleh a piva tam mají taky dost.Takže po rychlé večeři sedáme na kola,přes totálně živé a pulzující městečko přejíždíme říčku a za tmy nakonečným stoupáním dojíždíme k hospůdce,ve které nás čeká zbytek výpravy.Sice jsme unaveni,ale nutno říct,že našli nejlepší místo na noclech,které jsme za celý den viděli.Takže do půlnoci padá několik Tiranských piv,hospodský se jen usmívá a vypadá,že je spokojený.My na kole 117 km s celkem 2400 nastoupánými metry.

Danka: Naše druhá skupina vstává již v 5.15 hod. a o půl šesté již sedíme na kolech a vyrážíme směr přístaviště. Těšíme se na krásný velký trajekt, ale to co v přístavišti vidíme nám trochu bere dech. Malá kocábka, na kterou polští motorkáři rvou své čtvrttunové miláčky. Tři motorky rázem nakloní kocábku na pravý bok a proto všichni ostatní cestující musí už jen na levobok. Naše kola dáváme na záď hned vedle záchodů.

Jednoduše řečeno, je tahle kocábka takové místní MHD. Ačkoliv jsou v okolí přehrady prudké stráně a skály, jsou místa, kde najednou postávají 2-3 lidé. Kocábka vždy drcnutím přirazí nástupní lávkou na břeh, lidé nastoupí a ti co vystoupí, se během chvilky ztrácejí mezi keři ve stráních. Jsme překvapeni, kam se Ti lidé odcházejí. Zřejmě jsou tam v horách zapadlé vesničky. Jízda po přehradě je velmi pěkná, skutečně hodně podobná norským fjordům.

Dojem však kazí všudypřítomné PET lahve plovoucí po hladině. Za tři hodiny doplouváme do Komari - hráz přehrady, cíl naší plavby. Tady potkáváme skupinku českých motorkárů co čekají na trajekt. Když však vidí naši kocábku, své stroje obracejí a rozhodují se pro cestu po silnici. My si dáváme pod přehradou kávu a pivko a Jindra spravuje svůj - toho dne - první defekt, a to píchlé zadní kolo. Cesta se vlní nahoru a dolů, výhledy na vodní plochu jsou nádherné Je hic a my pomalu stoupáme kolem dolní přehrady. Jindrovi stále uchází kolo, tak poté co nacházíme malý potůček, rozhodne se pro opravu. Nakonec opravou píchlé zadní duše trávíme asi hodinu, a to kolem poledne, takže se brzy koupeme ve vlastním potu. Fichtl na nás naštěstí čeká ve stínu stromu ve společnosti oslice a malého oslíka. Dál už tedy pokračujeme zase ve třech a oběd si dáváme na břehu přehrady v docela luxusní restauraci.

Pak už nás čeká jen stoupání směrem k městu Puke, kde bychom se měli sejít s druhou skupinou. Na konci našehou stoupání však nalézáme příjemnou hospůdku a dáváme echo druhé skupině, že nocleh je domluven a množství piva v lednici zkontrolovánno. Čekáme tedy na ně a večer je opravdu příjemný. Na kolech máme ujeto 45 km.

Sobota: Ráno snídáme hromadně párky s bazalkovým pestem,Fichtel nemůže hořčici z hospodského vyrazit,i když mu vlezl přímo do kuchyně.Potom sjezd do absolutní roviny asi 15 mnm,odkud se po rušných silnicích vyhýbáme velkému městu Skadar.Všude čilý ruch a čilé obchodování.Po zahnutí na silnici k hranici do Č.Hory ještě dáváme v Albánii poslední Tiranu,já navštěvuji místního holiče a nechávám se chvíli hýčkat jeho břitvou a dokonalou zručností.Za 1 euro jsem dokonale oholen a zůstává za mnou prý i příjemná voňavá stopa.

V Č.Hoře ve vesničce Vladimir se zastavujeme na burek s masem a potom už valíme k městu Ulcinj na Veliku plaž .Domlouváme noclech v kempu pod stromy za 5 euro na osobu a jedeme na pláž,která má na délku snad 5 km a je příjemně písčitá.Plaveme a čekáme,až dorazí Milan s Jindrou a Dankou,kteří ještě cestou stavěli na kafe.Nakonec vyrážíme za nimi na pláž Safari,kde objevili točené Nikšičko za 2 eura.Večírek se rozjíždí a mezi popíjením se občas vykoupeme.V podroušeném stavu podnik za tmy opouštíme a raději pěšky jdeme asi 2 km do našeho kempu.Na kole pohodových 70 km.

Neděle: Ráno se dělíme dokonce na 3 části,Meloun,Novale a Markéta jsou na včerejší pláži a do Baru pojedou až na domluvený oběd ve 14.30 v restauraci ve Starém Baru,kde jsme se vloni s Akcí také loučili.Fichtel,Milan,Danka a Jindra jedou do Baru hned a chtějí se koupat na místní pláži.A já jedu taky do Baru,kde chvilku obdivuji 2000 let starý olivovník,údajně nejstarší strom v Evropě.A potom 17 km stoupám do sedla Sutorman,celou cestu nádherné výhledy na město Bar.Jenom to vedro je zničující.Ale ze sedla Surorman(803mnm) je na opačnou stranu vidět městečko Virpazar na břehu ohromného Skadarského jezera.Taky tu je bezpočet značených pěších tras až do pohoří Lovčen.Po krátkém oddychu se vracím zpět,cestou ještě dávám pivko v zapadlé hospůdce s výhledem na Bar a střetávám se s Ulcinjskou skupinou na domluveném místě.Zbylá 4ka už nedorazí,nechce se jim zvedat se z pláže.My tedy pojíme sami,opět líně na žáru.Dokonce i obsluha si nás z loňska pamatuje,takže jako pozornost podniku dostáváme skvělý piškotový zákusek.Potom sjíždíme na nádraží a tam se všichni setkáváme.Nakládka kol bez problémů,nakupujeme pivo do vlaku na dlouhou cestu a vlak se přesně v 17.00 vydává na svou dlouhou pouť do Prahy.

Koukáme z oken,pijeme pivo rychle jako vloni,takže toho máme celkem brzy dost.Jen vím,že nás srbská celnice nemohla dost pochopitelně vzbudit a prý byla dost nevrlá…Já na kole necelých 70 km.

Pondělí: Ráno stojíme asi hodinu za Bělehradem,lehla nám mašina a půjčují nám nějakou z vedle stojícího nákladního vlaku.Vše trvá balkánsky dlouho,takže čas na pivko v Subotici se kráti asi na 30 minut.V podniku blízko nádraží jedno stihneme a pak už cesta v režimu popíjení-ležení probíhá až do Prahy,kam dojíždíme s asi 25 minutovým zpožděním.Tady se všichni loučíme a každý se už těšíme do své postele.

Nutno říct,že celá cesta proběhla naprosto v pohodě,všude jsme se cítili naprosto bezpečně(možná s výjimkou cikánů v Bajrom Curri).Kola jsme snad za celou akci ani nezamykali…Balkán na nás působil bezpečným a poklidným dojmem,byla to dokonalá relaxace a duševní očista od každodenních běžných starostí.Každému vřele doporučuji!

Danka: I já se musím přidat k pochvalným komentářům, Balkán nás opět nezklamal a ukázal nám svoji krásnou a dobrosrdečnou stránku. I já všem doporučuji nebát se a vyrazit, zážitky jsou krásné!