Houbův deník Bosna 2016

Deník čtěte v klidu,s fotkami ale spěchejte..

---

Pozn.F./Podtitulku se nedivte,vysvětlím-do Houbova článku jsem zařadil jen pár fotek z kolekce,kompletní fotodokumentaci letošní cesty můžete shlédnout na přiloženém odkazu,ale vězte,že expirace na zásilkové službě Úschovna končí 31.7.2016,proto ten dovětek "spěchejte".

24.ročník Akce kola Bosna 2016/4.-13.června

sobota: Tak se po roce opět scházíme na místě obvyklém pro start našich putování, a to na Hlavním nádraží. Sestava letos doznala výraznější oslabení, pro mateřsko-otcovské povinnosti chybějí Danka s Jindrou, kteří teď prožívají šťastné období s malou Kačenkou a chybí i Fichtel, který plní zase trenérské fotbalové povinnosti u SK Praha-Kralovice. Tady se jedná už o třetí absenci v řadě a případný návrat do pelotonu už bude hodně bolet... Aby Ti, Fichtlíku, neujel vlak…S potěšením proto vítáme jednoho nováčka v teamu, a to všem známého Jiřinu Hadra, který s námi něco odehrál i něco vypil v Malešicích při naší hokejbalové štaci za Zelené Údolí.

Nám naštěstí vlak neujíždí, na nádraží se scházíme s dostatečným předstihem. U odjezdových tabulí na nás už čeká cyklocestovatel Fanda, můj cyklomotivátor a cyklomentor. Srdečně se zdravíme a v obavě, že nemáme dost piva, kupujeme několik plechovek Plzně na cestu do Grazu. Po společné fotce a Fandově "požehnání" na cestu jdeme najít svůj vlak Railjet do Grazu. Nástup i nakládka kol bez problémů a po pár minutách plni očekávání vyrážíme na cestu. Vytahujeme pivní zásoby a v družné debatě likvidujeme jedno pivo za druhým…Cesta ubíhá a už před Brnem se přesouváme do jídelního vozu. Zde se nás ujímá číšník Kamil, který nás profesionálně zásobuje pivem i jídlem, že jsme najednou ve Vídni…Sice zde končí přibližně poloviční sleva na pití i jídlo, ale v našem rozpoložení už to nehraje roli. Dáváme další pivko, projíždíme legendární Semmering a výstup v Grazu je trochu v oparu…. Tady přestupujeme na regionální vlak do Spielfeldu, odkud má letošní Akce kola vyrážet. Nakonec vše nějak zvládáme a v cílové stanici vystupujeme všichni i se všemi svými věcmi…

Ze Spielfeldu vyrážíme směr Maribor, po pár kilometrech míjíme bývalou celnici a už jsme ve Slovinsku. Těšíme se na pivko do Mariboru, ale těsně před ním se dostáváme k dálničnímu nájezdu. Tak se jdeme k drážnímu domku zeptat na cestu, kde se nás místní velice vřele ujímají a kromě vysvětlení cesty dostáváme i pivní občerstvení. Je nám tu fajn, ale v nohách pouhých 15 km nás nutí tuto oázu opustit…Příjezd do Mariboru potom už v pohodě, snažíme se najít údajně nejstarší keř vinné révy na světě, který dodnes dává asi 50 kg hroznů ročně. Obkroužíme půl města, abychom trtu našli asi 50 metrů od řeky Drávy, kudy jsme už jednou projeli. Ale trta je pěkná, pne se důstojně po fasádě domu a vypadá dost v kondici. V přilehlé restauraci to oslavujeme jedním Laškem. Potom už Maribor opouštíme a jedeme na Slovinskou Bistrici po celkem hlavní silnici, provoz naštěstí redukuje souběžná dálnice. Asi po dalších 15 km začíná pršet, a tak bereme zavděk přístřeškem u čerpací stanice. Některým to je málo a navštěvují café-bar na pumpě. Vzhledem k počasí i žízni je jasné, že dnes už toho moc neujedeme a tak ve slabém deštíku pumpu opouštíme a dojíždíme do nejbližší obce Polskava, kde dnešní etapu ukončujeme. Opět se rozpršelo a tak hledáme hospodu a následně i místo na nocleh. V první hospodě sedíme sami, pivko nám ochotně nosí, ale když se ptáme na nocleh, tak nám říkají, že je u nich celou noc moc velký ruch a posílají nás spát do nejbližšího městečka do komerční zóny pod přístřešek u Intersparu. Koukáme jak sůvy, spát u hypermarketu moc neumíme…Jejich slova o velkém ruchu v jejich "chcíplém" podniku má potvrdit příjezd několika aut, ze kterých vystupují lidé, kteří si v podniku nic nedávají, jenom navozují dojem plného lokálu. Nazýváme je figuranty a jdeme hledat fotbalové hřiště. Po pár metrech nacházíme ideální fotbalový stánek-lehce zastrčený s dostatečně velkou zastřešenou plochou pro dnešní deštivou noc. Kousek od něho dáváme ještě nějaké pivko, ale časem nám Markéta usíná přímo v podniku. Tak dáváme poslední rundu a všichni se už těšíme do spacáku, bylo toho dnes docela dost, byť na kole asi jen 45 km.

neděle: Ráno se budíme do pošmourného počasí, ale již bez deště. Kousek od hřiště je obchod sítě Mercator, která je ve Slovinsku nejrozšířenější. Dáváme tzv." koloniální snídani", což znamená kup, na co máš chuť a co nesníš, zabal sebou do brašny. Někdo dává i pivko. Vyrážíme po hlavní silnici na Slovinskou Bistrici a kousek za ní se odpojujeme na vedlejší cestu na Podplat. Provoz se zklidňuje téměř na nulu a i silnice se houpe příjemnou kopcovitou krajinou tu s vinicemi, tu s jabloňovými sady. Trochu to tu vypadá jako na severu Italie okolo Trenta. Najednou se k nám připojí osamělá cyklistka, která přijímá pozvání na svezení v háku. Jede s námi asi 10 km, a když se odpojí, tak se nám uleví, neboť jsme se styděli pouštět plyny kvasící v našich střevech po včerejším pivním mixu. V Bistrici ob Sotli dáváme poslední slovinské pivko (oba druhy Laško i Union bylo to nejhorší, co jsme na Akci pili) a přejíždíme do Chorvatska s cílem dojet až do Zagrebu a neplatit zbytečně mezinárodní jízdenku už ze slovinské Dobovy. Cesta se příjemně houpe a ubíhá, citelně se otepluje a před Zaprešičem nás začíná dohánět bouřka. Chvíli to je super, protože vichřice do zad naše tempo na předměstí Zagrebu vyžene až na závratných 34-38 km/h, ale bohužel přívalový déšť nás zastavuje asi 8 km před hlavním kolodvorem v Zagrebu. Schováváme se v autobusové zastávce a vylézáme na lavičky, neboť gejzíry vody projíždějících aut stříkají neuvěřitelně vysoko. Po uklidnění deště vyrážíme, ale celá akce se po pár kilometrech ještě jednou opakuje. Na nádraží dorážíme asi 30 minut před odjezdem našeho vlaku, který má asi 40 minut zpoždění. Tudíž dost času zakoupit jízdenky, vyměnit nějaké Kuny a nakoupit nějaké jídlo a pivko do vlaku. Vlak nakonec přijíždí, kola nakládáme a nacházíme kupé sami pro sebe. Cesta do Slavonského Brodu trvá asi 3 hodiny, s připočtením zpoždění přijedeme asi 21.10, což je v těchto zeměpisných šířkách za úplné tmy. Celou cestu v podstatě střídavě prší a leje, tak po výstupu chceme co nejrychleji přejet do Bosny a v první vesnici najít nocleh. Po výstupu napodruhé v dešti nacházíme silnici přes řeku Sávu na bosenskou hranici. Tady vše probíhá rychle a pokračujeme bosenskou částí Brodu dále. Na konci města nás překvapuje obrovská rafinerie, kde to se spaním nevypadá moc růžově. V dešti probíhá vzrušená debata, zda jet zpět do města nebo po tmě pokračovat dále a zkusit dohodnout nocleh u místních. Nakonec Kuleda přesvědčujeme a pokračujeme k první benzince, kde se snažíme něco vyjednat. Debatujeme neskutečně dlouho, Kuledovi s Markétou, kteří čekali venku, to muselo připadat asi nekonečné. Vypadalo to dlouho nedobře, až se nás najednou ujal chlapík, co byl tankovat a nabídl nám nocleh u sebe v domě. Radost byla velká, říkal, že to jsou asi 4 km. Naložil Jiřinu i s kolem do auta a než dal kafe, zbytek vyrazil nocí vpřed. Po 5 km jsme odbočili z hlavní na vedlejší a pokračovali dalších 8 km černou krajinou, až jsme dorazili na samotu za obcí Korače do "šéfova" rozestavěného domu. Chlapík nám poskytl celou stavbu, přivedl souseda a proběhl moc milý večírek o pivu, rakiji a skvělém špeku, který šéf mistrně krájel a stahoval z kůže. Byl to opravdu koncert. Když došla naše pivka, šéf nás zásoboval z vlastních zdrojů. Vytvořili jsme teorii, že šéf je převaděč, který vypouští uprchlíky směrem k Sávě a říká jim, že to je Dunaj a Rakousko…Takže to byl nakonec nocleh u převaděče. Nakonec jsme tento den ujeli krásných 130 km….

pondělí: Ráno se loučíme s Převaděčem, lehce snídáme zbytky ze včera, otrlejší z lednice zastřelují poslední Jeleny a vyrážíme na Derventu zadní cestou, kterou nám Převaděč poradil. Tady za války probíhaly tvrdé boje, takže dost stavení je zničených, rozstřílených a opuštěných. Do Derventy přijíždíme asi za hodinku a v místním bistru dáváme skvělý gyros a pivko. Je zde čilý ruch, omladina se toulá po městě, asi tu už mají prázdniny. Druhou početnou skupinu v podnicích tvoří vojáci armády bosenské federace. Za městem citelně stoupáme a pak se už houpeme pěknou lesnatou krajinou, až nakonec sjíždíme k řece s názvem Bosna. Nejdříve ji chceme přebrodit a jet po druhém břehu po vedlejší makadamové cestě, ale nakonec zůstáváme věrni asfaltu a zbylých 15 km dojedeme po poměrně rušné hlavní silnici výměnou za rychlost. V Doboji už přejíždíme na druhý břeh a poklidnou vedlejší asfaltkou dojíždíme do městeček Maglaj a Zavidoviči. Cestou nás dohání opět lehčí bouřky, takže se dvakrát schováváme. V koloniálech se občerstvujeme a zjišťujeme, že nejlepší občerstvení je tzv."soupravička", to je jeden Radler a jedno pivo ředěno 1:1. Zejména varianta z Jelenů nemá chybu. V koloniálech dáváme soupravičku a koloniální oběd.V Zavidiviči opouštíme řeku Bosnu a vydáváme se proti proudu jejího přítoku, řeky Krivaja. Teď konečně začínáme trochu stoupat, a když po 15 km není po vesnici Hajderoviči ani památky, máme v nohách 110 km. Blíží se večer, začínají převládat chmurné myšlenky na nocleh bez hospody. Nakonec zmobilizujeme všechny zbylé síly a na 131. km nacházíme ve vesnici Vozuca oázu v podobě hospody a několika krámů, byť podle mapy to měla být spíše díra po granátu…. Dáváme čevapi v chlebu a několik piv a jdeme se na bar zeptat na spaní. Tam se nás ujme majitel celého podniku a nabízí nám přespání v jeho domě, který asi užívá jen příležitostně. Když nám dává klíče, tak jenom řekne, ať mu je vrátíme ráno do podniku… V životě nás neviděl a taková důvěra. Ještě nám nabízí možnost vypít rakije, kolik chceme, má tam v domě několik demižonů… Večírek v podniku probíhá v klidu a jdeme docela brzy spát, byť si kupujeme ještě jedno pivko sebou do spacáku.

úterý: Ráno se balíme a v domě zanecháváme nevyvětratelnou směs odéru…Vracíme se do podniku, dáváme koloniální snídani a vyrážíme dále proti proudu říčky Krivaja. Úsek následujících asi 25 km už známe, jeli jsme ho už při předcházející Akci kola v roce 2012. V Solunu dáváme teplého malého lahváče v krámě u odbočky, abychom hned po vyjetí minuli další tři podniky, kde by se asi našlo i něco studenějšího… Počasí nám přeje, je příjemně teplo a slunečno. Ve městě Olovo se zastavujeme v hospodě, kde mají pouze malá pivka a nakonec nám ho počítají za nejvyšší cenu, jakou jsme v Bosně za pivko kdy platili. Asi potřebovali opravit minaret. Jedeme asi 3 km po hlavní silnici a hned uhýbáme vpravo na Sokolac. Po pár kilometrech se silnice mění na slušný makadam a pěknou krajinou se příjemně houpe. Sjíždíme do jediné vesnice na cestě, do Knežiny a v místním kolouši si dáváme pivko a občerstvení. V různých vyřazených sedačkách v předsálí krámu sedí několik místních a zvou nás k přisednutí. Protože se tam všichni nevejdeme, bereme za vděk schody u protější pošty. Popíjí tam jeden zajímavý dědula s ohromným visícím křížem na krku a beranicí. Pod ní má šátek s nápisem Srbski četnici. Fotíme se s ním a vyrážíme dále. Těsně před Sokolacem dáváme u stánku 1 Zaječarsko a jedeme dále. V Sokolacu jedeme po hlavní na Sarajevo a po pár kilometrech uhýbáme vlevo na Goražde. Tady se snažíme najít vedlejší cesty, abychom se dostali do Prači. Ptáme se místních, ale o žádné nevědí. Jiřina tahá chytrej telefon a bravurně nás provádí náhorní plošinou po cestách. Ani jednou nekufrujeme, až nás u vesnice Ponor zastavuje Melounův defekt a lehce prořízlý zadní plášť. Oprava se podaří, ale už se blíží večer a Prača je ještě daleko. Místní nám nabízejí spaní kousek odsud u Lovecké chaty a cestou ještě prý pojedeme kolem krámu, kde si můžeme nakoupit nějaká pivka. Máme žízeň jako trám, ale po projetí vesnice jsme na žádný krám nenarazili. Vracíme se kousek zpátky a objevujeme boudu s otevřenými dveřmi, ale bez obsluhy. Chvíli čekáme, až nejednou po louce přichází chlapík ženoucí ovce z pastvy. Prodává nám basu Jelenů, po jednom dáváme na místě a se zbytkem v brašnách se vydáváme k Lovačce. Tu už za velkého šera skutečně nacházíme. Přístřešek před chatou je tak akorát pro nás a rozdělujeme se do skupin, já s bráchama spíme v patře, Markéta s Hadrem dole na zemi. Ještě se snažíme rozdělat oheň, ale dřevo je dost mokré, takže nám to více kouří, než hoří. Nakonec se nám to pomocí březové kůry daří trochu rozfofrovat, takže nakonec koukáme do ohně jako bratři Nedvědi…Dopíjíme zásoby a pod neskutečným množstvím hvězd spokojeně usínáme…

středa: Ráno nás budí sluníčko a svěží vzdoušek, v noci byla docela zima, přeci jen jsme nocovali ve výšce okolo 900 m.n.m.. Já dávám ledovou koupel ve vaně u okapu na chytání dešťové vody a musím říci, že to bylo více než osvěžující…Dlouze sjíždíme do vesnice Prača a tady dáváme koloniální snídani vyšperkovanou zapůjčeným stolem, nožem s prkýnkem. Sezení si děláme na prázdných basách od Jelena. Prostě pohoda. Snídáme dlouho a vydatně, čeká nás královská horská etapa a přejezd přes nejvyšší bod, co kdy Akce kola byla. Počasí je luxusní a nás čeká výjezd do lyžařského střediska Jahorina s 1000 výškovými metry stoupání. Cesta vede po krásné horské asfaltce s nulovým provozem, takže je to kochání a užívání si krásné okolní přírody. Stoupání nám sice dává zabrat, ale do 3 hodin se všichni dostáváme do střediska. Já trochu ujíždím, snad poprvé na letošní Akci si dávám navíc asi 20 km okruh v lesích na Jahorině, takže mezitím zbytek výpravy nachází ve středisku penzion s točeným pivkem Paulaner ve výšce 1650 mnm. Když je asi po 40 minutách jejich pobytu na zahrádce dojíždím, dopíjejí prvního tupláka se slovy, že tento podnik nabízí pivo buď do třetinky, nebo do tupláku, klasickou půllitrovou variantu prostě nemají. Dáváme druhou rundu tupláků na oslavu výjezdu i na Olgu Charvátovou, která na místních sjezdovkách získala v roce 1984 olympijskou medaili. Počasí je nadále letní a slunečné, ale nadmořská výška už je přeci jen znát, a když slunko zajde za mrak a foukne, je to tu i na mikinu. Asi v půl 4 vyrážíme dosáhnout hřebenu a držíme se nejhlavnější cesty, která nás přivádí až na skoro nejvyšší bod celého pohoří, horu Košuta ve výšce 1895 m. n. m. Tady se nachází polorozpadlé betonové vojenské objekty a my se dlouze kocháme nádhernými výhledy do všech světových stran. Nádhera! Potom kousek sjíždíme na nejbližší odbočku a s pomocí Hadrovy navigace jedeme po lehce vyjeté cestě dál. Mírně klesáme, což je dobře a krajina se mění ve velmi kamenitou, že si chvílemi ve sjezdu připadáme jako ve filmech o Vinnetouovi. Tady by mohli číhat Siuxové a tuhle zase Komanči-ne, ty snad radši ani ne….. Opravdu hodně dlouho klesáme, až se dostáváme na slušnou asfaltku. Nám se ale moc nehodí, neboť vede východo-západním směrem, kdežto my potřebujeme jet dále na jih. Opět se tady vydáváme podle navigace po pěšinách. Bohužel zde chybujeme a necháme se cestama stáčet téměř do kruhu směrem k východu. Když na to přicházíme, tak máme najetých pár zbytečných kilometrů a snažíme se zajížďku srovnat jinou cestou. Samozřejmě čas hodně pokročil, je asi půl 8 a do tmy nám schází okolo hodinky. Dorážíme do osady, kde chlapík v milíři vyrábí dřevěné uhlí a radí nám cestu na Miljevinu. Bohužel se začíná smrákat a nás by čekalo ještě asi 15-20 km cestou-necestou, což je za tmy s čelovkama v podstatě vyloučeno. A protože jsou podél cesty cedule s varováním před minami, snažíme se najít alespoň nějakou bezpečnou plochu. Asi po 3 km nacházíme otočku v lomu, kde to bude z hlediska min bezpečné a protože rozhodujeme, že pršet nebude, tak zde zůstáváme. Nemáme ani hlt alkoholu a v podstatě ani jídlo, takže nálada není kdovíjak skvělá….Kuledo to ještě opepřuje větou, že v této oblasti je dost medvědů, takže se nám usíná hned o něco lépe. Raději schováváme zbytky jídel do igelitů, abychom medvědy zbytečně nelákali, a celkem hned usínáme. Chudince Markétě se o medvědech zdá, takže noc měla asi pěkně veselou…..Dnes nakonec velmi náročných 85 km.

čtvrtek: Ráno při procházce zjišťuji, že jsme spali asi 500 metrů od osady a potkávám tam místního chlapíka. Ptám se na cestu, kterou mě ochotně vysvětluje a říká, že by odpoledne mělo začít pršet. Zatím ale svítí slunce, a tak se s informacemi vracím k výpravě a vytahuju je ze spacáků. Je sice celkem brzo, okolo půl 7, ale vzhledem k brzkému včerejšímu ulehnutí jsme už docela vyspalí. Jedeme ještě 15 km z kopce, až se kolem uhelného dolu dostáváme do hornické osady Miljevina. Cestou projíždíme nejprve bukové a potom i dubové pralesy s neskutečně pokroucenými a starými stromy.

V Miljevině je několik koloušů i kafe-barů, takže vydatně snídáme a chystáme se na další cestu. Sice už dnes nebudeme stoupat do nějakých závratných výšin, ale čekají nás 2 tisícimetrová sedla, takže cesta určitě nebude odpočinková. Vyrážíme asfaltkou do vesničky Jeleč, kde netrefujeme napoprvé cestu a musíme se vracet podél potoka zpátky. Napodruhé už to je lepší a dlouze stoupáme do sedla 1186 mnm. Potom sjíždíme po makadamu a honí nás bouřka. Kolem kasáren sjíždíme do městečka Kalinovik, kde cestou míjíme 2 džípy s maďarskými vojáky v rámci vojenské pomoci UFOR. Bez deště přijíždíme do města a obsazujeme terasu u místního luxusního hotelu Moskva. Dáváme pivko a hlavně se těšíme na pořádné teplé jídlo. Dáváme mješané maso, což je ohromný tác pro všechny s odhadem dvoukilogramovým mixem různých grilovaných mas, klobás a bůčku, pod kterým se ještě schovává spousta hranolek. Máme velký hlad, ale tohle se fakt zpucovat nedá. Snažíme se, ale když nám Markéta odmítá pomoci, musí číšník nakonec část odnést zpátky. Obloha se totálně zatahuje a začíná pršet. Dáváme ještě rundu piv a vyrážíme do Ulogu k řece Neretvě. Čeká nás v podstatě jen sjezd, ale bohužel nás bouřka dohání a polovinu cesty jedeme v prudkém dešti na totálně rozbředlém makadamu, kde se místy boříme po ráfky. U řeky Neretvy nacházíme stánek s hospůdkou, tak hned na zahrádce schováváme kola a občerstvujeme se. Stále prší a mraky se honí hodně nízko nad řekou. Dáváme si limit, že pokud do 19 hodin přestane pršet, tak ještě vyrazíme. To se nestává a tak se rozjíždí velkolepý večírek v hospůdce U pádla, jak ji začínáme nazývat. Přesouváme se dovnitř, kde obsluha topí v kamnech a kde se snažíme usušit aspoň část promočených věcí a bot. Obsluha nám nabízí nocleh na spodní terase, což s povděkem přijímáme. Dost paříme a tím si kompenzujeme včerejší "suchý večer" v lomu….

pátek: Budíme se do deštivého rána, proti včerejšku žádná změna. Přes řeku koukáme na minaret, který se v pravidelných intervalech zahaluji do oparu nízkých mraků. Je teplo a 100% vlhkost, cítíme se jako v deštném pralese. Pomalu snídáme na terase Pádla, já zalepuji prázdné kolo a pomalu se mraky začínají zvedat, byť ještě občas přijde nějaká přeháňka. Musíme opustit toto vlhké údolí Neretvy a vystoupat na náhorní plošinu do výšky 1200 mnm. Kopec je naštěstí milosrdný a tak se dá celkem konstantně vyjet. Trochu se obáváme povrchu, aby se nám to nebořilo na rozmoklém makadamu, ale v tomto směru je to v pohodě. Asi po hodince a čtvrt stoupání se vynořujeme na horizontu náhorní plošiny a před námi jen nekonečné pastviny a kamení. Vítejte v Hercegovině, byť to tu vypadá spíše jako v Irsku nebo Skotsku. Mírně stoupáme na sedlo Morina 1225 mnm, kde se nacházejí modlitební kameny Stečci a kde podle legendy při v únorové vánici zahynul svatební průvod při cestě za nevěstou. Dost to tu fučí, okolní mraky jsou proklatě nízko, ale stále neprší. Jiřina má defekt a tak ho dáváme do kupy. Na sjezd se přioblékáme, je tu celkem kosa. Teď nás čeká sjezd na silnici na Mostar. Okolo se opakuje scenérie z Vinnetoua, suché kaňony a kamení. Po pěkném sjezdu jsme konečně na asfaltu a dojíždíme do první obce Kifino Selo na pivko. Dáváme ho stylově v koloniálu, když se spouští slušný ceďák a uvězňuje nás v kolouši na 3 Jeleny. Potom vyrážíme, město Nevesinje jen projíždíme, za ním vyjedeme poslední hupík na sedlo Grebak 1093 mnm a už nás čeká jen nádherný pozvolný sjezd do Mostaru, který je pouhých 56 mnm!!! Radost nám kazí pouze počasí, neboť ze všech stran se honí mraky a místy začíná pršet. Chceme sjet po suché silnici co nejdále, s Kuledem to ženeme, co to jde. Opouštíme Republiku Srpsku a jsme ve Federaci. Nakonec nás déšť dohání, a tak v muslimském Kafé dáváme 2 lahvová Sarajevska v pivních lahvích, co u nás byly za komoušů.

Vyrážíme dále a v Mostaru vyjíždíme u letiště jižně od města. Potom provoz silně zhoustl, držíme se značení Centar a Stari most. Při vjezdu do Stareho města nás kontaktuje naháněčka do restaurace. Toho využíváme a necháváme kola bez zamčení pod jejím dohledem. Přecházíme legendární Stari most, navštěvujeme prodejnu a necháme si za 1 Euro pustit asi 8 minutový film o mostu a jeho zničení během války v roce 1993, i o jeho znovuzrození na počátku nového tisíciletí. Potom šmejdíme městem, dáváme zmrzku, pivka i večeři. Vracíme se ke kolům, neboť čas pokročil a je třeba do tmy dojet mimo město. Město nás ale opravdu okouzlilo, má zvláštního ducha a tak se nakonec rozhodujeme najít nějaký penzion, kterými se to při příjezdu jen hemžilo. Ve druhém máme štěstí a za 10 Euro na hlavu dostáváme 2 a 3 lůžkový pokoj s příslušenstvím. Dáváme rychlou sprchu a honem vyrážíme zpátky do města na pivko. Nejdříve se ještě fotíme přímo pod mostem u vody, kde je několik skupinek pařící mládeže a potom už jsme naháněčem vtaženi na terasu jednoho podniku přímo nad Neretvou. Po ujištění, že má točené pivo a dokonce i místní Mostarské, usedáme na terasu a užíváme si to. V podniku jsme sami a i v těch okolních, kterých je mraky, je také jen sem tam nějaký host. V 10 hodin večer se začíná z minaretů ozývat svolávání k modlitbě, tak si objednáváme další kousky. Nakonec asi v půl 12 podnik opouštíme a všichni se už těšíme do povlečených a voňavých postýlek…..

sobota: V noci několikrát pršelo a ani ráno není bůhvíjak. Při pohledu na yr.no má v podstatě propršet celý víkend, dokonce i ve Splitu. Máme po posledních deštivých dnech asi 60 km zpoždění, a proto víme, že teď již musíme jet za každého počasí. Do Splitu nám chybí asi 175 km a zítra v 15 hodin tam musíme být. Dáváme poklidnou snídani v uličkách Mostaru a pomalu se s ním loučíme. Bylo tu pěkně. Za městem nás čeká první výjezd do kopce a zatím neprší. Na sedle po asi 8 km dáváme u benzinky občerstvení, během kterého se rozprší. Vzhledem k velmi špatné předpovědi počkáme, až přejde nejhorší a za slabého mžení vyrážíme. Čeká nás překvapivě sjezd a těžce vydřenou výšku téměř celou opět ztrácíme. Ve sjezdu nás chytá pořádný plavák, během 2 minut jsme durch a teče z nás jako z vodníků. Říkáme si, že to už aspoň máme za sebou a nebudeme se před deštěm zbytečně schovávat. Na chvíli dokonce vylézá i slunce a oblečení s výjimkou bot celkem vysychá. Projíždíme městem Široki Brijeg a provoz dost nepříjemně zhoustl, hlavně při průjezdu městem. Teď nás čeká další kopec, který je ještě delší než ten první. Nahoře pojíme něco salámu a paštik a já se trhám od zbytku. Mám v plánu navštívit Blidinje jezero, což je blankytné jezero vysoko v horách asi 1150 mnm. Je to asi 40 km zajížďka, což vzhledem k počasí a dnešnímu plánu 115 km trasy nikoho neláká. Tak dohadujeme, kde se potkáme, a já vyrážím. Lehce sjíždíme a potom rovinkou přijíždíme do města Posušje. Odtud já zahýbám vpravo do kopců, zatímco zbytek jede vlevo zkratkou na Buško jezero. Mraky se honí všude okolo, ale zatím se dešti vyhýbáme. Já stoupám do prvního sedla, abych výšku opět skoro celou ztratil sjezdem do Vrpolje. Tady dávám u benzinky colu a ptám se chlapíka, jak to je k jezeru ještě daleko. Dostávám info, že asi 17 km a celé to je asfaltový put, což je celkem pozitivní zpráva. Za městem mě čeká závěrečné nekonečné stoupání do sedla na Štitar planině. Šlapu jako o život, ale i tak mně výjezd zabere přes hodinu. Na sedle se válí mraky, mží a je hodně nevlídno. Viditelnost opravdu špatná, tak na 100 metrů. Oblíkám na zpocené tělo bundu, abych sjezd k jezeru nějak přežil. Naštěstí vyjíždím z mraků a přede mnou se rozprostře nádherné jezero obklopené skalisky, které už nejsou vápencově bílé, jak bývá v Hercegovině běžné. Spíše mě to tu připomíná Norsko a tamní krásně nehostinnou krajinu. Je tu naprostý klid, u jezera rozeseto několik chatek, jenom nemají tu červenou barvu, tolik typickou pro norskou krajinu. Chvíli se kochám, ale čas nekompromisně tlačí. Odbočuji na neskutečně širokou makadamovou cestu a lehce stoupám. Stojí tu několik stavebních strojů a cesta je evidentně úplně nově postavená. Jen mě udivuje ta šířka, je to taková 3-proudovka v díře v horách, kde skoro nic nejezdí. Lehce stoupám a kolo se v písko-blátě rozmoklém deštěm nepříjemně boří. Asi po 5 km začínám sjíždět dolů a povrch se mění na zcela nový asfalt. Paráda. Sjezd je famózní, z kola dostávám závratných 76 km/h!!! Bohužel přichází opět krátký prudký liják, takže jsem opět úplně durch…. Sjedu na jedno z mnoha "poljí" ve výšce

cca 900 mnm a už před sebou vidím město Tomislavgrad, správní sídlo oblasti. Za ním se ješte naposledy vyhoupnu do sedla Prevala a čeká mě několikakilometrový sjezd k Buško jezeru, kam se zbytek výpravy dostal jinou cestou. Objíždíme ho od východu a já si musím trochu orazit. Čas je docela dobrý, čtu SMS, že si dávají pivko asi 15 km přede mnou. Posílám je napřed, že se potkáme po přejetí hranice. Nakonec se potkáváme těsně před hraničním přechodem do Chorvatska. Až na jednu výjimku stále klesáme a zastavujeme se v kolouši na pivko. Je už po 19 hodině, takže koukáme najít něco na spaní. Nakonec se rozhodujeme ještě zkusit popojet a najít nějakou hospodu. Dlouho nic není až najednou na křižovatce se jako Fata Morgana zjevuje několik hospod a barů, které se v neskutečné koncentraci vyrojily před námi. Vybíráme jeden z nich s točeným Ožujskem, protože Žuja je zakon! Vyrážíme s Melounem najít do vsi nějaké spaní, já nakonec nacházím slušné zázemí u vchodu do základní školy. Vzhledem k tomu, že je sobota, bereme toto místo jako ideální. V klidu popíjíme pivka a koukáme na fotbal.

neděle: V noci se nad námi přehnala bouřka s větrem, takže na Kuleda zaprší i pod střechu. Snaží se nacpat více pod střechu, ale i tak má ráno spacák navlhlý… Ale to už vlastně nevadí, čeká nás už jen poslední noc, která bude v bezpečí lehátkového vozu. Po snídani a Hadrově opravě defektu kola vyrážíme na jih a podél dálnice se dohoupeme do Blata nad Cetinou. Odtud se silnice škrábe prudce do skal, ale naštěstí ne až tak vysoko, jak jsme si původně při pohledu nad sebe mysleli. Projíždíme vesničky s oleandry a ráz krajiny už je opět přímořský. Dáváme koloniální pivko a pak už se pouštíme sjezdem k letovisku Omiš. Ještě se zastavujeme na vyhlídce nad městem a pak už sjíždíme poslední výškové metry k moři. Dělá se příjemně teplo, zatím norská předpověď deště nevychází. Z Omiše už jedeme po jadranské silnici přes letoviska do Splitu, který musíme téměř celý projet nejprve po magistrále a potom sjet přes bezpočet semaforů dolů do přístavu. Cestu známe z minulé návštěvy, takže bez jediného zaváhání průjezd městem zvládáme. Na nádraží kupujeme lístky do Zagrebu, v červnu je akce a jízdenka stojí polovinu běžné ceny, tedy necelých 100 Kun na osobu. Bohužel se blíží od moře bouřka a náš plán koupání ještě před fotbalem bere za své. Občerstvujeme se bagetama s gyrosem, pivkem a čekáme, až přestane. Mezitím sázíme každý 200 kun na Chorvaty proti Turkům, abychom si fotbal řádně užili a fandili. Po dešti již jen hledáme vhodnou hospodu s pivkem a televizí, což se nám na druhý pokus daří. Pijeme pivko za 25 kun a doufáme, že nám Chorvati vyhrajou prachy zpátky. Chvíli před půlí se z voleje trefuje Modrič a ve druhé půli přes další šance Chorvatů zůstává výsledek 1:0, tudíž výhra ve výši dvojnásobku je naše. Slavíme to pivkama, někdo zmrzlinou či jídlem a ve 21 hodin pomalu opouštíme staré město a jedeme na nádraží. Tady ještě koupě pivek do vlaku a večírek může pokračovat v kupé. Paříme, koukáme z oken a pomalu všichni vytuháváme na pryčnách…

pondělí: Vlak přijíždí do Zagrebu úplně včas v 5.40, hodinka spánku navíc by se ještě všem hodila. Vystupujeme z vlaku, obcházíme park u nádraží, bohužel všechny podniky jsou ještě zavřeny. Dáváme u stánku snídani a čekáme na náš vlak do Grazu v 7.25. Všichni kromě mě

mají na tento vlak jízdenku první třídy, takže se dělíme dle tříd a všichni střídavě dospáváme poslední krátkou noc. V Grazu vystupujeme a hodinu do odjezdu našeho vlaku trávíme v příjemné zahradní hospůdce u Turka se slušným Puntigamerem. Pak už zvládáme poslední nástup do vlaku do Prahy a ve Vídni se všichni přesouváme do jídelňáku, dáváme svíčkovou a Plzně či Budvary. Cesta pěkně utíká, párkrát za oknem zaprší, což s povděkem kvitujeme, protože za oknem déšť máme moc rádi. Do Prahy dojíždíme s pár minutama zpoždění a tak u Masaryčky dáváme poslední pivko a všichni se srdečně loučíme. Bylo to náročné, ale jako vždycky krásné!!! Tak zase za rok, při jubilejním 25. ročníku naviděnou!!!