Akce kola-Ukrajina 2018 II.

Jako každý rok ještě deník..

---

Ahoj všichni,tak letos jsem to nijak neodkládal a deník napsal bezodkladně. Tak snad Vám to připomene povedený týden na Ukrajině. Melouna prosím o zaslání pár fotek Fandovi, aby to na stránkách Seniortour 2000 bylo v plné parádě... Předem díky! Mějte se a přeji všem hezké prázdniny!

Houba

Akce kola 2018 Ukrajina

(24.5.-3.6)

Čtvrtek: Tak se po roce opět scházíme, potřetí v řadě dokonce ve stejném složení, tedy Houba, Kuledo, Meloun, Jiřina a Markéta. A protože letošní Akce se nese zejména ve vzpomínkách na příběhy Čtyřlístku, tak se jedná o Pinďu, Myšpulína, Bobíka 1, Fifinku a Bobíka 2.

Na sraz do hospody Na staré poště dorážíme všichni včas, dáváme pár Plzní a na všech je vidět správná předakční nálada, tedy směs očekávání, žízně a těšení se na dny příští. Před desátou se zvedáme a přesouváme se na peron k našemu pojízdnému hotelu na tuto noc, tedy přesně vlaku Euronight 443 Slovakia Praha- Humenné. Kola si nakládáme a věšíme na háky svépomocí, takže vše OK. Po přesunutí do lůžkového vagonu se ubytováváme a kupujeme poslední pivka, co průvodce vozu má. Kousek za Pardubice ještě povídáme a potom se odebíráme na postele a, aspoň já, tvrdě spíme.

Pátek: Ráno se budíme až na východním Slovensku okolo Margecan, odkud naše ekipa také jednou vyrážela. V Košicích je přes půlhodinku čas, tak se do prostor nádraží vypravujeme něco ulovit. Pivo, nealko, nějaký dlabanec. Tento výběr vyhrává Hadr se svým nejedlým salátem pod obchodním názvem Šalalát. Fuj! Poslední 2 hoďky do Humenného už jsou dlouhé, jízdu nám snad jen zpestřuje celkem vzácné minutí vlaku se železnou rudou na širokorozchodné trati Čierna nad Tisou -Košice do tamních železáren.

Po vystoupení z vlaku rychle nabalujeme kola a svižně vyrážíme podél řeky Laborec asi 35 km do Medzilaborců. Silnice je kvalitní, provoz slabý a profil nám také nahrává, byť jedeme proti proudu. Nasazujeme slušné tempo a za hodinku a čtvrt jsme v Medzilaborcích. Jedná se o celkem nevýznamné cikánské město, pokud by pro turisty nemělo jedno lákadlo, a to muzeum Andy Warhola. My muzeum pouze mineme, snad někdy příště a nacházíme oázu klidu v zahradní restauraci Eso. Ceny jsou neskutečně nízko, Šariš 12 za 0,90, jídla za 2,70 Euro. I obsluha je milá, pan vedoucí nás zásobuje nejen pivem a jídlem, ale i vtipy. A protože se totálně zatáhlo a přišel asi 45 minut dlouhý neskutečný ceďák, kdy naše kola před zahrádkou stojí po ráfky ve vodě, náš oběd se natahuje na dobré 2 a půl hoďky. Po opuštění Esa stoupáme na Laborecký průsmyk cca 670 mnm. Tady na hranici s Polskem se kopec láme a my klesáme do vesnice Radoszyce. Za ní odbočujeme vpravo a jedeme po silnici jako v roce 2015 až do vesnice Majdan. Cesta se příjemně houpe nahoru-dolu a nabízí hezký výhled na polské Beskydy. Také okolní louky jsou nebývale šťavnaté a plné různorodé květeny. Za vesničkou Majdan zastavujeme a dáváme 2 polská pivka u právě zavírajícího stánku s občerstvením. Dost už nás honí čas a tak brzy vyrážíme po vedlejší cestě na Lisznu a slovenskou hranici na Ruském sedle do 800 mnm. Sem vyjíždíme po pěkném asfaltu překvapivě hladce, sjezd po rozmoklé lesní cestě už je o poznání náročnější. Přesto se dostáváme do bývalé vesnice Ruské, která měla před stavbou vodního díla Starina v roce 1985 asi 180 domů a 800 obyvatel. Dodnes se místní rodáci nemohou se zbořením vesnice smířit, protože stavbě vůbec nepřekážela a je asi 15 km od hráze přehrady…. Odtud opět stoupáme po lesním asfaltu do sedla Zálomy 640 mnm a již téměř za tmy a za asistence fešné policistky nakonec dojíždíme ve 21.15 do vesnice Topoľa, cíle dnešní náročné etapy. Hospoda je v pátečním večeru příjemně živá, takže posedíme do půlnoci a něco ještě popijeme. Bobík 2 to končí rychlým pivním sprintem a výtuhem na židli, takže mu musíme s odchodem trochu pomoci. Spíme v altánku před hospodou. Na kole 113 km.

Sobota: Ráno se budíme celkem svěží a jedeme na koloniální snídani do vesnice Ulič. Já se tady odpojuji a jedu se podívat do nejvýchodnější vesnice Slovenska, Nové Sedlice, která je každoročně startem nebo cílem extremního cyklozávodu 1000 mil napříč Československem. Zbytek jede po trase, stihne poslední pivka v Ubľe ve známém pohostinství Pod lipou a dohromady se potkáváme až na Ukrajině ve vesničce Zaričevo. Dále jedeme na Perečyn a odtud stoupáme na Poroškovo. Tady, aniž bychom si toho někteří všimli, má Fifinka menší nehodu s klukem na motorce, který ji podjížděl zprava a zrcátkem ji roztrhnul pravé předloktí. Já s Melounem o tom vůbec nevíme…Fifi byla statečná a pokračovala s krvácející rukou dále k jezeru Turjacyj dvir, kde je příjemné místo pro odpočinek s rybolovem, koupáním a občerstvením. Sem přijíždíme po 18 hodině a rozhodujeme se tu už zůstat a nepokračovat do původního cíle asi 25 km odtud. Fifi si nechává Bobíkem 2 ošetřit ruku a tekutý obvaz ji tak vydrží až do konce Akce kola… Dáváme večeři, koupel a pivka a potom se přesouváme do hospody na finále Champions league Real-Liverpool, které začíná 22.00 místního času a hraje se v Kyjevě. Ještě předtím si dojednáváme nocleh v přístřeškách s posezením pro rybáře, každý máme svůj přístřešek za 100 hřiven (cca 85 kč) na osobu. Fotbalové finále dokoukáváme do konce, Real nakonec po 2 minelách liverpoolského gólmana a zranění Salaha vyhrává 3:1. Lehce po půlnoci každý ulehá na svůj stůl v přístřešku. Na kole 83 km.

Neděle: Ráno se balíme a na snídani jedeme přes sedýlko do Oleněva. Tady koloniální snídaně podle každého gusta a přes Svaljavu doháníme včerejší ztrátu. První zastavení je v Dusinu, kam jsme měli včera dojet. Po občerstvení pokračujeme již neznámou cestou na Lipeckou Poljanu, kde chceme po 30 km dát pivko. Koloniál nacházíme až na konci obce, ale je zavřeno…. Přicházející místní bouchají na dveře a paní otevírá. Nakonec se z toho stává důležitá zastávka a možná za celou Akci nejosudovější. Paní, postupem času pro nás Tjotja Ľubka, nám točí jedno pivo za druhým a postupně se vzájemně seznamujeme…V pivech věří Myšpulínovým zápiskům, kterého podle prošedivělé kštice nazývá "samyj staršij" a nikam jinam je nepíše. Nabízí nám 70% samohonku, kterou zprvu rázně odmítáme…Ale naneštěstí se zatahuje a začínají lítat blesky. Čekáme na přehnání bouřky a tak nakonec dochází i na 4 rundy samohonky, kterou popíjíme i s Ľubkou. Po bouřce se loučíme a vyrážíme v řádně upraveném stavu dále.

Z cesty si moc nepamatujeme, ale naštěstí se bez nějakých karambolů šťastně dostáváme přes Čumalovo do obce Dulovo. Tady se už začíná smrákat a tak zde etapu končíme. V místní hospodě popíjíme pivko a Bobík 1 si několika vyhranýma pákama v hospodě sjednává respekt. Ještě proběhne vzrušená opilecká diskuze o Rusech, Zemanovi i o Češích, za hodinku jsme toho vyřešili opravdu hodně…Po největším výdusu na Akci usínáme přímo před lokálem na trávníku a spíme spánkem spravedlivých, byť si Bobíci ráno ztěžují na noční ruch a buzení. Na kole asi 110 km.

Pondělí: Ráno dáváme kafe a snídani v podniku naproti naší včerejší hospody a vyrážíme na trasu. Asi 3 km se vracíme k Čumalovu a zahýbáme na Uglju a Neresnicu. V Hanyči dáváme pelmeně a vareniky a uhýbáme na lesní cestu přes sedlo v 650 mnm, které jsme v blátě přejížděli v opačném směru v roce 2015. Letos je naštěstí sucho, kostelík na sedle už je postaven a zlatavě září. Za dlouhý vyklepaný sjezd se ve Vodici odměňujeme pivkem a pokračujeme na Velikyj Byčkiv a Luh, kde odbočujeme vlevo na Kosivskou Poljanu. Tady opět pivko před dlouhým stoupáním na sedlo pod vrcholem Kamieň do 1050 mnm. Stoupání je opravdu dlouhé, na paloucích si to místní užívájí pikniky s hlasitou hudbou. Na sedle se dáváme do řeči s párem na motorce, kteří jako většina místních mají zkušenost s prací v Čechách. Když se nahoře všichni sjedeme, čeká nás stejně dlouhý sjezd po rozbité cestě do Rachivu zpět k řece Tisa do cca 450 mnm. V Rachivu se začíná šeřit a tak po odbočení vpravo podél Bílé Tisy to zapíchneme v první vesnici Roztoki. Tady v koloniálu se starším chlapíkem neúspěšně dojednáváme nocleh, manželka nás tam nechce. Ale hned volá Michala, což je sympaťák asi v našem věku, který se živí převozem osob z Rachivu a z Tjachivu do Prahy, vždy jednou týdně tam a zpět. Docela nás překvapuje na místní poměry vysoká cena 1300 Kč na osobu za jednu cestu. Michal nám nabízí zahradu u svého domu. Plac výborný, jediné mínus je absence stromů, což v kombinaci s jasnou oblohou bude znamenat ráno mokrý spacák. Ale již nic nevymýšlíme a rádi nabídku přijímáme. V podniku dáváme pár pivek a jdeme s chutí spát. Na kole asi 103 km.

Úterý: Ráno se budíme jako rybičky, balíme vlhké spacáky a jdeme do večerního koloniálu na snídani. Dostáváme ze včera slíbený špek a kromě Markéty dokonce nedochází na žádná pivka. Čeká nás vrchol a královská etapa přes masiv Karpat. Já se odpojuji a vyrážím s předstihem, hodlám absolvovat výstup na 2 dvoutisícovky Hoverla 2061 a Petros 2020. Za obcí Luhy opouštíme Bílou Tisu a čeká nás asi 15 km stoupání do sedla Peremyčka 1560 mnm. Za poslední osadou Hoverla je vstup do Karpatského biosferického parku , za který platíme u správce každý 25 hřiven. Potom zpočátku cesta stoupá podél potoka Hoverla, aby se po pár km odpojila a serpentýnama po překvapivě slušné lesní cestě šplhala až do sedla. Tady schovávám kolo za stomy a vydávám se na 3 km dlouhou cestu na nejvýšší horu Ukrajiny na Hoverlu. Cesta má trvat hoďku a půl, ale již za 50 minut jsem na vrcholu. Z naší strany nikoho nepotkávám, místní dobývají vrchol od východu po snadnější cestě. Nahoře je celkem rušno, tak odhadem 50 turistů se různě fotí a kochá přenádherným výhledem. Dělám pár fotek a šup zpět dolů k útulku do sedla. Tady už odpočívá zbytek naší výpravy z výjimkou Hadra, který chce dobýt Petros a vyrazil s předstihem. Snažím se zbytek namotivovat k výstupu na Petros, ale moc se jim nechce. Čeká nás asi 5 km po hřebenu pod Petros, cesta je místy nepříjemně blátivá a nesjízdná. Potkáváme skupinu ukrajinských Černých Vlků v offroadech a já pod Petrosem opět zahazuji kolo za strom a šplhám za Hadrem na vrchol. V půlce kopce ho docházím a vidíme, jak se zbytek skupiny pomalu spouští dolů. Škoda, čas na výstup i počasí nám přálo. Nahoře jsme na rozdíl od Hoverly úplně sami a koukáme do krajiny. Je tu nádherně a za větrem i příjemně teplo. Sestupujeme s Hadrem zpět, dáváme vrcholové pivko vychlazené ve zbytku sněhu a spouštíme se za zbytkem prudkým sjezdem k turbáze Kozmenščik. Místy to je tak prudké, že se musí jít pěšky i dolů…Od turbázi pokračuje rozbitá cesta do Lazeščiny, kde zbytek nacházíme na zahrádce koloniálu. Po pár pivech si zde nakonec domlouváme nocleh a před zavřením podniku si necháváme natočit pivo do petek. Je z toho nakonec poklidný večírek po nádherné horské etapě, na kole 58 km.

Středa: Budíme se celkem brzo, již okolo 7. hodiny. Čeká nás druhá královská etapa, kterou si já chci zpestřit zajížďkou do Ivanofrankovské oblasti do nejmodernějšího zimního střediska na Ukrajině Bukovel a do Vorochty, což je první město za východní hranicí tehdejšího Československa, jak bylo vymezeno v roce 1918. Snidáme na Jablunickém sedle 930 mnm, odkud já pokračuji na východ do Bukovelu. Jedná se o 13 let staré zimní středisko, tak třetina hotelů se ještě dostavuje. Jsou to 4 až 5 patrové moderní budovy alpského střihu, v zimě to musí být docela masakr. Sjezdovky i lanovky vypapají velice dobře a snesou srovnání s menšími alpskými středisky, partnerský areál je rakouský Semmering. Potkávám tu na soustředění ukrajinský nároďák v biatlonu, tvrdě jedoucí soupaž do kopce na kolečkových lyžích. A taky je tu skupina chodců, kteří si to štrádují do kopce po středisku. Po projetí střediskem klesám k hlavní silnici na Ivano-Frankovsk, ze které po chvíli uhýbám na Vorochtu. Z Vorochty vede cesta podél železnice do Voroněnka, kde já musím vystoupat na Jablunicu 1008 mnm, zatímco vlak se zaboří do tunelu a na Zakarpatí se vynoří v Lazeščině, místě našeho včerejšího noclehu. O této trati jsem slyšel na podzim hodně od kolegy Jirky Svobody, který je velkým znalcem jak železnice, tak i historie spojení Praha s Jasiňou přímým vlakem za První republiky. Prostě jsem si nemohl nechat ujít projet na kole podél tohoto kousku trati. A stálo to zato. Po bývalé Československo-polské hranici, dnes hranici mezi Zakarpatskou a Ivanofrankovskou oblastí, jsem se dostal zpět na Jablunický průsmyk a ve 14 hodin odpoledne a po 75 km jsem se vydal za zbytkem skupiny do Jasini a podél Černé Tisy až k prameni této významné evropské řeky. Cesta byla celkem rozbitá, jediné štěstí bylo suché období, tudíž byla až na malé výjimky sjízdná. Stoupání bylo z počátku mírné, občasné nesjízdné úseky byly po těžbě dřeva a stahování dřeva tanky…Ke konci se stoupání přiostřuje, po 27km cesty z Jasini se dostáváme k prameni ve výšce 1220 mnm. Jsou zde desky v jazycích zemí, kterými Tisa protéká, tedy Ukrajinsky, Slovensky, Rumunsky, Maďarsky a Srbsky. Od pramene nás čeká stejně náročný sjezd k řece Turbat a podél ní do Lopuchiva a Usť-Čorne. Tady to je podle některých cyklocestovatelů, kteří tuto cestu absolvovali před námi, skoro nesjízdné. Asi nejvíce záleží na období, tedy jestli je sucho. My jsme měli štěstí, takže až na úvodní blátivý úsek se to dalo celé sjet dolů, byť ne žádnou závratnou rychlostí. Tady byla naše skupina stále přede mnou, já je doháněl, co se dalo a už se smiřoval s dojezdem do Koločavy za tmy s čelovkou. Obzvlášť poté, co jsem píchnul a při výměně duše mě skoro sežraly tiplice…Těsně před Lopuchivem mě volal Hadr, že jsou teprve v Usť-Čorné a že Koločavu dnes nedají. To byla dobrá zpráva i pro mne, neboť jsem byl asi 8 km za nima….Takže jsme se potkali v Ruské Mokré a v tamní hospodě tento náročný den i zakončili. Při dohadování noclehu přímo před podnikem jsme neuspěli, bylo jim hloupé nás nechat spát na ulici. Tak zavolali místního borce, co ubytovává. Naložil mne do terénního auta a ukázal 2 pokoje u něj v baráku. Když jsem mu vysvětlil, že bychom radši spali venku u něj na dvoře a že mu klidně zaplatíme jako za pokoj, tak mě přes řeku ukázal svoji kavárničku s dřevěnou zastřešenou terasou, pro nás naprostý ideál. O penězích nechtěl vůbec slyšet a ještě mě chtěl hodit zpátky 400 metrů do hospody. To jsem s díky odmítl a vrátil se tam po svých. Tuto jistotu jsme oslavili pár pivkama a přemístili se posléze na terasu. Spánek byl luxusní. Na kole 76 km, já se zajížďkou uctihodných 145 km.

Čtvrtek: Ráno se budíme čilí, většina využívá i přístupný záchod a jedeme do Německé Mokré na snídani. Je opět krásný a teplý slunečný den. Po snídani v koloniálu se těšíme na cestu do Koločavy, neboť podle Čechů, které jsme potkali pod Hoverlou, tu nedávno opravili cestu a nemělo by nás čekat 4 hodinové tlačení potokem na sedlo Prislop do 940 mnm. A opravdu, po slušné lesní cestě zvládáme 5 km dlouhou cestu na sedlo za 45 minut. Tady chvíli posedíme a kocháme se nádhernými pohledy do kraje i na poloninu Krásna. Sjezd do Koločavy už je rozbitější, zůstal ve stavu jako před 3 roky. V Koločavě navštěvujeme místní skanzen Staro selo, který je tak akorát velký. Je tu spousta zajímavých exponátů včetně maďarské krčmy s točeným pivkem, což Bobíci s Myšpulínem hned využívají. Skanzen pěkně vystihuje těžké dějiny tohoto krásného zapadlého místa pod Uherskou správou přes krátkou součást Československa po pád pod ruský vliv a přesun několika desítek místních do sovětských gulagů…..Architektura a vybavení je dobové, ale v mnoha místních staveních dodnes používané. Po hodince a půl před branou skanzenu vyzvedáváme Fifi, které se dovnitř nechtělo a jedeme do hospody Četnická stanice na oběd. Naštěstí právě se ubytovávající zájezd z Jižní Moravy právě odchází na prohlídku Koločavy a hospoda je v podstatě jenom pro nás. Dáváme oběd a protože nejtěžší a neznámá část Zakarpatí, kde nebyla jasná sjízdnost některých lesních úseků, je za námi, máme v podstatě 1 den rezervu. Tak tedy nepádíme směrem k domovu, ale dáváme si zajížďku podél řeky Tereblja na Syněvyrskou Poljanu, odkud nejede k tamnímu profláklému jezeru, ale naopak do zapadlé karpatské osady Svoboda v 940 mnm. Je to opravdu malebné místečko s rozesetými staveními a krásnou přírodou. V obchodě dáváme pivko a říkáme si, jak tu asi musí být v zimě drsně…Potom se stejnou cestou vracíme a stoupáme přes sedlo v 880 mnm do města Mižhirja. Tady nás chytá krátká svižná bouřka, takže někteří přijíždíme do Mižhirji mokří. Dáváme pivko a jedeme již údolím řeky Ripenka do Pilipce, kde chceme zůstat u hotelu U Leva, kde jsme stanovali s rodinkou při naší cestě Boržavou 2015. Leonida s Natálkou u brány naštěstí vidíme a když se jim připomenu, máme vyhráno. Natálka nám rychle chystá luxusní večeři, my mezitím děláme očistu v kádi napájenou vodou z potoka, která je překvapivě příjemně teplá. Dnes jsme jediní hosté, zítra očekávají příjezd turistů. Leonid si s námi připíjí luxusní vodkou Chorticja platinum, kterou i nádherně rozlévá. Po večeři a přípitku se s námi loučí, musí ještě odjet do Užhorodu navštívit nemocnou Natálčinu matku…Na zbytek večera se nás ujímá Leonidův syn, který jakoby tátovi z oka vypadnul a nosí nám pivka podle libosti. Myšpulín dává ještě nějakou Chorticju a kolem půlnoci jdeme spát do přístřešku za potokem…Na kole 110 km.

Pátek: Ráno dostáváme bohatou teplou snídani, bylinkový čaj a někteří i pivko. Platíme na Ukrajinu celkem velké peníze, na hlavu to dělá 700 hřiven za všechno. Někteří část dáváme v eurech, abychom se úplně neodhřivnili. Jedeme po známé cestě na Huklivyj, kde jsem sliboval domácí pivko. Bohužel domácí pivovárek už nefunguje. Po novém asfaltu sjíždíme do Volovce a potom stoupáme krátký výživný kopec na sedlo do 610 mnm. U stánku kupuju jafinkový likér pro Petru a sjíždíme přes Verchni Vorota do Pidpolozji, kde dáváme pivka. Chlapík si na koupi podniku vydělal jak jinak než prací u nás. Pokračujeme přes kopec na Poljanu, kde já poodjíždím a zbytek se zastavuje na oběd za 90 hřiven za celé menu. Máme v plánu přespat u jezera Turjankij dvir jako první noc, já se zajíždím podívat do oddechového parku Vojevodino asi 5 km od Turji Paseky. Jedná se o celkem pěkné místo s nově vybudovaným parkem grafa Schoenborna, kde si asi každý najde svoje. Od rybolovu přes procházky, od kavárniček přes restaurace až po třeba v zimě funkční lyžařský vlek. Taky tady vyvěrají minerální prameny. Po prohlídce parku se zbytkem výpravy potkávám u jezera. Dáváme koupel, neboť dnes bylo největší teplo za celou Akci. Objednáváme si k večeři kilogram šašliku a domlouváme nocleh v přístřeškách. Pivo tady není kdovíjaké, bráchové to prokládají nějakými vodkami a Markéta likérem. Před půlnocí uleháme. Na kole pohodových 68 km.

Sobota: Dáváme si budíka na půl 8, v 8 chceme vyrazit, aby těch zbylých 110 km do cíle bylo na pohodu. Také se bojíme velkého tepla, které naštěstí nepřichází. V noci se přehnala krátká svižná bouřka a teď ráno je příjjemně zataženo, byť teplo. Snídáme v koloniálu v Tuřích Remetách. kde místní borci vyměňují u altánu spodní hranol. Chvílemi se obáváme o zhroucení celé konstrukce, ale nakonec se tak neděje. Další zastavení je až před hranicí v Malém Berežném, kde si dopřáváme poslední ukrajinská pivka. Tesně před celnicí nakupujeme drobnosti domů, já s Melounem prověřenou vodku Chorticja platinum za 160 hřiven za litr. Průjezd přes hranici hladký a v Ubľe Pod lipou dáváme pivka a skvělé točené ovocné nealkoholické Birelly. Potom jedeme na Dúbravu a odtud po cyklostezce 016 na Strihovské sedlo 650 mnm. Stoupání je celkem výživné, přeci jen začínáme hodně nízko v asi 150 mnm. Na sedle se už honí bouřka a my doufáme, že sjezd Vihorlatem stihneme za sucha. Téměř se to podaří, asi 1 km před Remetskými Hámry přichází liják. Schováváme se pod střechu u nějaké lesnické správy, po asi půlhodinovém silném lijáku srážky přechází do drobného deště. Už nechceme déle čekat, tak za slabého mrholení místo opuštíme. Sjíždíme dolů a po opuštění hor přestává i pršet. Objíždíme Zemplínskou Šíravu od severu a v Kaluži jedeme na pláž k vodě. Tady se koupeme a oplachujeme zablácená kola i brašny. Bohužel vzhledem k počasí jsou stánky zavřeny, takže po koupeli rychle spěcháme na pivko a závěrečnou večeři do Michalovců. Tady před další bouřkou přijíždíme na pěší zónu, která je překvapivě mrtvá. I počet zahrádek je asi poloviční, než jak to známe. Usedáme v jednom podniku, dáváme večeři a Plzně. Jídlo nás celkem zklamalo, porce, zejména masa, nejsou žádný zázrak… Ale co, platíme a jedeme na nádraží. Tady těsně před zavřením kupujeme v nádražce 10 Šarišů a jdeme se připravit k nástupu do vlaku. Organizace práce výborná, část s kolama ke služebnímu vozu, část s brašnama do lůžka. Do Košic popíjíme z vlastních zásob, v Košicích výsadek s Kuledem na poslední točenou Plzeň a odjezdem z Košic Akci kola oficiálně končíme. Jsme celkem utahaní, a tak jdeme brzy na kutě. Na kole 103 km.

Neděle: Já se budím až v Pardubicích a vidím, že jedeme včas. Vlak je plánován z Kolína přes Nymburk a Lysou, ale z důvodu výluky pojedeme rovně po koridoru přes Č. Brod. A protože z práce vím, že obvykle to odstojí 40 minut někde na trati před Prahou, snažím se přes kolegy v práci zajistit jeho dřívější příjezd do Prahy. Je přeci jenom neděle a to je asi jediný den, kdy je po ránu na Hlaváku v Praze volněji. Posílám SMS kamarádům na CDP a jejich práce je nakonec nad očekávání. Měli bychom počkat asi 20 minut v Libni, ale i to se nakonec neděje a náš vlak přijíždí na hlavní nádraží místo v 8.22 již v 7.29!!! s náskokem 53 minut. Takhle brzy ještě nikdy nepřijel a už asi ani nepřijede…Chudáci průvodčí v lůžkách nestačí vařit ranní kávu, lidé vystupují v pyžamech. Tak snad mně to odpustí a nebudou si na dráhu za předčasný příjezd do Prahy stěžovat. Před nádražím se loučíme a já s bráchama spěcháme na Masaryčku. Nakonec vystupuji v Čelákovicích v čase, kdy jsme měli přijíždět na Hlavák.

Akce kola se opět vydařila, byť jsme jeli zčásti po známých místech a chvílemi se možná cítili jako doma. Za ty 3 roky, co jsme tam nebyli, se kvalita silnic místy zlepšila, něco se opravilo nebo postavilo, je vidět jistý krok kupředu. A lidé zůstali stejně milí a pohostinní, takže vlastně malý ráj na zemi.

Díky všem za účast a za podporu našim rodinám a kamarádům!!!

Tak za rok zase ahoj!